Je neděle, po intenzivních deštích se na severu Čech valí městy a vesnicemi ničivá povodeň a o ní se valí všemi médii intenzivní informace. V podvečer si říkám, že musíme nějak pomoci, že to nelze nechat bez povšimnutí. Volám do Liberce na krizové středisko humanitární organizace Adra. Ta začala bezprostředně s organizací pomoci. Dostávám seznam věcí, které jsou nyní nejvíce potřeba, domlouváme se s ženou, co a jak dál. Přeorganizace pondělního pracovního dne, v práci mě zastoupí dcerka, objednávám na ráno půjčení autopřívěsu a dodávku balené vody.

V pondělí ráno nakládám věci podle seznamu, drogistické zboží ve skladu, vodu překládáme z dodávky v Poličce na náměstí. Do Liberce díky tomu všemu odvážím tisíc litrů kvalitní a chutné balené vody, desítky litrů dezinfekce, gumové rukavice, mýdlo, košťata…
Jsem na místě, U Jánského kamene, Adra má improvizovaný sklad pomoci v malebném kostelíku sv. Vincence z roku 1894, provozovaného dnes církví Adventistů 7. dne. Je zde i zázemí pro dobrovolníky, to znamená, že se z božího stánku rázem stala noclehárna, umývárna, vývařovna, prádelna, sklad, kontaktní bod, popřípadě ošetřovna. Vše v patronaci pana kazatele, jeho ženy a přátel. Je pondělí, dvě hodiny po poledni a já se mohu vrátit domů. Protože mám v práci volno a vše je domluveno tak, že mohu zpět přijet prakticky kdykoli, nabízím pomoc, fyzickou či auto k dispozici. Po krátké poradě s krizovým centrem Adry dostávám pokyny odvézt nějaké věci, které nutně poptávají v Raspenavě a Adra v tuto chvíli nemá, jak je tam dopravit. Nakládáme plínky, prací prášky, dětské přesnídávky, ptám se na průjezdnost komunikací a vyrážím.

Projíždím Mníškem, najíždím na most a před sebou poznávám cukrárnu z mnoha záběrů České televize. Nic dramatického však nepozoruji, budova zřejmě tlak valící se vody ustála. Když vyjíždím z Mníšku k Raspenavě, říkám si, že to nakonec po opadnutí vody tak dramaticky nevypadá. Všiml jsem si vytopeného hřiště, několika zahrad, jednoho auta a roztržené malé místní komunikace. Ani při příjezdu do Raspenavy není stav nijak dramatický.

Vážnost situace se začíná ukazovat ale o kousek dál, na křižovatce do centra městečka a na Frýdlant. Uprostřed stojí stará policejní Lada Niva se ztěžka už blikajícími majáky, bylo na ní vidět, že policie sáhla hluboko do rezerv. Kolem auta doslova „tančí“ dva policisté, zastavují všechna vozidla, rovně do městečka může jen ten, kdo tam bydlí a kdo veze pomoc. Ostatní dopravu nekompromisně odklánějí. Ve chvíli kdy se ke křižovatce blíží vozidlo hasičů, nakladač, traktor s vlekem či náklaďák, okamžitě zastavují vše ostatní a tyto vozy mají hladký průjezd. Ptám se kudy na obecní úřad, vezu pomoc z Adry. „Jeďte opatrně pořád rovně, až kam to půjde a pak uvidíte, ale na úřad se asi nedostanete.“

A tak jsem se s naším devět let starým, ale dobrým a spolehlivým teréňákem vydal na poslední a nejsmutnější díl cesty k cíli. Do Raspenavy jsem totiž přijel v čase, kdy právě opadla voda a vše se ukázalo naplno. Po asi dvou kilometrech se opravdu dál už jet nedalo, naštěstí na konci tohoto úseku stojí místní hasičská zbrojnice. Mluvím s energickým a rozhodným mužem. Myslím, že to byl profesionální hasič na výpomoci, „Jo nechte to tady, je to fajn, zacouvejte tamhle k těm vratům.“ Činím dle rozkazu. Nákladu se okamžitě ujímají ostatní dobrovolní hasiči (prý jich v Raspenavě bylo dvanáct jednotek z okolí, nedovedu si to vysvětlit, protože většina okolí byla postižena podobně, ale byly tam), žena v tričku hasičů Raspenavy se ujímá evidence vykládky se slovy „Sláva, konečně máme první plínky a přesnídávky pro ty hladové kojence“ a děkuje. Zvlášť ukládají jídlo, drogerii, nářadí, ve zbrojnici, která je dokořán otevřená, je improvizovaná jídelna i umývárna. Popřeju hodně sil a štěstí a odjíždím.

Znovu tím dvoukilometrovým úsekem, připomínající apokalypsu, ke křižovatce na Frýdlant a Mníšek. Jedu pomalu a opakovaně, zcela neplánovitě, vnímám tu neskutečnou a nepopsatelnou hrůzu. Vydutá a popraskaná silnice, ze které místy řeka vyrvala obrovské, asi dvanáct centimetrů vysoké pláty asfaltové živice a rozházela je po okolí. Na poslední chvíli jsem si uvědomil, že musím do protisměru, přestože nemám před sebou překážku, ale hluboký a dlouhý kráter zasahující celou půlku vozovky. Rozbité celé koryto, břehy řeky, zřícený most, lávky, auta rozházená po zahradách. Jen některá stála na kolech, jiná byla na bocích i střechách, opřená o stromy nebo pobořené domy a všechna vypadala jako po těžké nehodě, potlučená, vybitá okna, nepředstavitelné deformace. Všechno bylo pokryto trávou s blátem, v korunách stromů se ocitlo, na co si jen vzpomenete, oblečení, odpadky, lavičky, kýble, altány, kusy dřeva, kovů, nádobí, kočárky, hračky…
Domy v lepším případě po střechu promočené, jinak s utrženými částmi či napůl zbourané a u nich lidé snažící se zachránit, co se dá a zároveň se rychle zbavit toho, co už zachránit nejde. V očích měli zvláštní šeď, jakýsi kal, jakoby z té řeky. Nebyla v těch očích vidět beznaděj, vztek, bezmocnost, odhodlání, jenom ten zákal.

Na cestu domů jsem se z Raspenavy vydával silně otřesen. Nějaký čas se ve mně střídaly dva pocity, tlačily se mi slzy do očí a zvedal se mně žaludek. Při přemýšlení o té „nechtěné“ cestě ale začaly tyto pocity ustupovat a byly postupně nahrazeny pocity naděje a hrdosti. Ano, byl jsem hrdý na ty všechny hasiče v Raspenavě, na pracovníky Adry, kteří v minimálních podmínkách dělali svědomitě svou práci. Byl jsem hrdý i tehdy, když jsem po cestě domů z Liberce potkával mnoho vojenských a hasičských vozidel – sklápěčky, jeřáby, vyprošťováky, kuchyně… A všichni spěchali na sever.

Jsem náruživým amatérským fotografem, brašnu s aparátem mám téměř kdykoliv při sobě. I nyní byla se mnou. Foťák jsem však nevytáhl, poprvé po dvaceti letech jsem neměl odvahu tu brašnu otevřít…

VLADIMÍR VRASPÍR, Galerie Vysočina Polička