Řádky důvěry mi pomohly najít spřízněnou duši

Ze srdce vám děkuju

Vážená redakce,
i já chci poděkovat vašemu Deníku za pravidelně vycházející páteční Řádky důvěry, jejichž zásluhou jsem konečně, a doufám, že pro celý zbytek života, našla přátelskou duši, kterou jsem tak dlouho hledala. Ze srdce vám upřímně děkuji.

Čtenářka Vinčálková

Je krásné lásku dát i brát

Osamělá smutná duše hledá dobrého človíčka, který nezklame a který dovede nejenom slovem pohladit, ale také potěšit. Proto bych ráda poznala muže ve věku kolem 70 až 75 let. Majetek nehledám, jsem zcela nezávislá. Ráda bych však našla nekuřáka, vlastníka řidičského průkazu se zájmem o přírodu a práci na zahradě.

Ovdověla jsem před osmi lety a od té doby žiji sama. Manžel mně tragicky zahynul při automobilové nehodě. Mám zařízený domek v blízkosti Českého ráje.

Jsem nekuřačka, bezdětná, miluji přírodu a ještě bych se ráda někam podívala, nemám však s kým.
Je štěstí nalézt v tomto věku spřízněnou duši, upřímné, dobré srdce. Je krásné lásku dát i brát.

Těším se na shledanou. Dagmar, Hostinné

Ve dvou je to veselejší

Jsem velice ráda, že tyto řádky vycházejí vaším prostřednictvím a že osamělí lidé se mohou najít. Mám hodnou maminku, je vdova, není žádný bručoun, nekouří, je všestranných zájmů a je v důchodovém věku.

Jinak nic nepotřebuje, jenom bych byla velice ráda, kdyby se jí ozval nekuřák do osmdesáti let, aby maminka měla s kým chodit na procházky, třeba si i občas zatancovat, nebo odjet společně s ním na dovolenou. Dva jsou dva.

Alena, Hradecko

Přítel je lékem na samotu

Obracím se na vás s prosbou o uveřejnění níže uvedeného článku.

Často čtu příběhy v Řádcích důvěry a vím, jak je těžká samota, když člověk žije sám, třebas má i slušné bydlení. Dovede však na něho v určitých chvílích působit samota. Ráda bych poznala muže, který žije sám a ví, že samota dovede člověka přivést do depresivních nálad.
Ráda bych poznala přítele nekuřáka, který však svoji samotu neřeší alkoholem, nepropadá trudnomyslnosti ani případným nedůvěryhodným kamarádům nebo hrám na automatu.

A teď něco o sobě. Je mi přes 65 roků. Ráda cestuji a volné chvíle trávím většinou v přírodě nebo na chatě. Děti mám již zajištěny. Mají svoje rodiny. I když mám s nimi dobré vztahy, nemohou z důvodu pracovního vytížení trávit se mnou více svého volna. Pokud neměly své rodiny, nepociťovala jsem prázdnotu, zvlášť pokud jsem ještě chodila do práce.

Ráda bych poznala slušného muže, se kterým bych mohla trávit volné chvíle, třeba na procházkách, cestováním, případně na společné dovolené. Abych v něm našla přítele, se kterým bych mohla otevřeně a s důvěrou hovořit o strastech i slastech života a který by mi byl oporou. Prostě abych se na něj mohla spolehnout.

Majetek nehledám, nic mi nechybí a jsem plně zajištěna.Věřím, že ještě existují muži, kteří si upřímného přátelství váží a důvěru dovedou důvěrou oplácet.

Majka, Orlickoústecko

Osud zklamal, ale možná bude líp

Vážená redakce, ráda bych vám napsala příběh jedné z obyvatelek azylového domu.

Andrea vyrůstala do šestnácti let se svou matkou. Jednoho dne ji pozvala kamarádka na víkend k sobě domů a tam se seznámila s mužem, do kterého se bezhlavě zamilovala. Po půl roce se k němu přestěhovala a otěhotněla.

Po narození dcerky se však přítel velmi změnil. Začal pít a o rodinu se příliš nestaral. Po roce a půl sebrala paní Andrea odvahu a od přítele odešla. Zařídila si ubytování v azylovém domě, potom bydlela v několika podnájmech a po vystěhování z toho posledního opět skončila v azylovém domě.

Seznámila se s mužem, se kterým jim to velice klapalo, nastěhovala se k němu, porodila druhou dceru a vypadalo to, že veškerá životní smůla je konečně pryč.

Pak ovšem přišel příkaz k nástupu do vězení. Byl to pro ni šok, protože partner před ní svůj trest tajil.
A tak Andrea opět putovala do azylového domu, kdy bydlí už druhý rok. I přes veškerou nepřízeň osudu a finanční problémy se statečně dál pere. Stará se o své dvě dcerky, našla si brigádu, při které se potkává s lidmi, navazuje nové kontakty a věří, že jednou zase bude líp.

Iva P., východní Čechy

Někdy mě přepadne smutek

Když se mi dostanou do ruky vaše Řádky důvěry, vždycky velice obdivuji odvahu všech těch lidiček a držím jim palce, aby je potkalo štěstí.
I mne dohánějí občasné pocity smutku a prázdnoty. Je mi 45 let a už dlouho jsem se svými čtyřmi dorůstajícími dětmi sama. Celkem to zvládáme, ale co naplat. Někdy zkrátka chybí takové to obyčejné „dospělé“ popovídání, sdílení radostí i strastí, mít se s kým zasmát i poradit… Z té samoty je mi někdy velice smutno. Naštěstí máme v práci prima partu, jezdíme na vodu, na lyže nebo na dlouhé výlety na kolech. Tam mě vždycky chmury přejdou a zase je dobře. Přece nemůžeme mít v životě všechno. Nakonec si řeknu, že je vlastně báječné, když svítí sluníčko, mám krásnou práci a všichni jsme zdrávi!

Leona K., Jičínsko

Jediná fotka

Když jsem se probírala krabicí s fotografiemi, náhle mě píchlo u srdce. Mezi fotkami ze základní a střední školy, podobenkami dcery Nely, syna Adama náhle svírám jediný obrázek mého otce s mojí sestrou Martou a s bývalým manželem. Už je tomu neuvěřitelných osm let, kdy jsi… říká se odešel.

Na co vzpomenout? Jak jsi byl totálně nasazen v Německu, odmítl nabízené bohatství včetně zlata a domu v pohraničí. Nebo na humor, když jsem hledala důležitý doklad a ty jsi naznačil, že je v koši. Já tedy vysypala nevalnou hromádku na noviny. Po hodině jsi lístek vyndal z kapsy. Anebo si vybavit, jak jsi dobře hrál fotbal, posléze vášnivě sbíral známky. Žádného modrého Mauritia se ti nepodařilo sehnat, zbohatnout.

Největší vášní se ti však stala knížka, fotbalová kronika tvého oblíbeného klubu. Stále jsi věřil, že ti ji vydají. Sepisování ti zabralo téměř veškerý volný čas. Snad měla nějaké mouchy, anebo ti štěstěna nepřála, kronika nevyšla. Pokud bys věřil v nebe, popřála bych ti, aby ti fotbalovou kroniku vydali někde tam.

Jiřka, východní Čechy

Třeba musíme padnout až na dno, abychom zmoudřeli

Vaše Řádky důvěry mi vnukly nápad podělit se o svůj životní příběh.

Jsem již osm let po ošklivé autonehodě, kterou jsem po dvouměsíčním bezvědomí přežila. Byla jsem pak na vozíku, na němž mě vozila moje maminka, které za vše moc děkuji. Poděkovat musím také tatínkovi, babičce a dědečkovi, bráškovi – prostě celé mojí rodině velký dík za všechno. Je mi 36 let, jsem v invalidním důchodu. Před nehodou jsem byla tak pracovně vytížená, že jsem zapomněla na běžný život, na to, že nemám žádnou známost. V tom kalupu jsem si ani nevšimla, že všechny mé kamarádky už mají manžely, děti…

Po úrazu, na vozíku, jsem najednou měla moře času na přemýšlení. Zjistila jsem, co všechno jsem prošvihla a co už asi nedoženu. Kdo by stál o mrzáka? Chodím s hůlkou a každý rok jezdím do lázní na rehabilitace. Právě při jednom pobytu v lázních jsem poznala muže, který na tom byl podobně jako já. Po nehodě zůstal upoután na invalidní vozík, dnes již ale také chodí o berlích. V lázních jsme se potkávali při procedurách, na kolonádě, v jídelně. Padli jsme si do oka. Všechno to bylo takové upřímné. Oba jsme už od pohledu viděli, jak na tom ten druhý je, nemuseli jsme předstírat, jeden druhého „lovit“, nebo se předvádět.

Až v této, pro mě tak těžké životní situaci jsem našla partnera. Dnes bydlíme s Jindřichem ve společném bezbariérovém bytě a radost nám dělá kocourek Čertík.

Cilka, Hradecko