Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh se dočká zveřejnění.

Dva šílenci zachraňují labuť. Slyšela jsi o tom taky?

Už si nevzpomínám, jestli je to rok, dva nebo déle zpátky v čase. Jen vím, že i když byla sobota ráno, jely jsme s kamarádkou Luckou vstříc pracovním povinnostem. Praha byla po osmé hodině ještě prázdná, cesta rychle ubíhala.

Pak jsme už z dálky viděly, že u Štvanice se něco bílého pohybuje uprostřed silnice. Když jsme se přiblížily, nebylo pochyb, byla to labuť. Velký pták zmateně pobíhal mezi ne právě pomalu jedoucími auty.

Úkol první: dostat ji na chodník.

Sama jsem velký milovník zvířat, kamarádka Lucie ještě větší. Zmapovala situaci a bez váhání sešlápla brzdový pedál. Postavila auto „na blikačky“ a jaly jsme se labuť zachraňovat.

Prvním úkolem bylo dostat ji alespoň na chodník, což jsme zvládly poměrně snadno. Ale jak přesvědčit opeřence, aby vás následoval pod most, do vody? To už bylo horší. Lucka měla v autě rohlíky a deku. Držela tedy labuti růžek pečiva před zobákem a já dekou dělala zeď, aby neměla kam uhnout. Vypadalo to dobře, labuť popošla několik metrů. Pak ale přestala rohlík považovat za lákadlo a další chůzi odmítala. Na obvykle frekventované komunikaci začala auta houstnout. Řidiči nás lhostejně, jen se zvědavými pohledy, míjeli. Asi po hodině „přemlouvání“ pokročilo zvíře o dalších pár metrů. Čas běžel, nervozita všech zúčastněných stoupala. Čekala nás zatáčka a cesta dolů k řece. Když se zoufalá labuť pokusila o útěk na opačnou a nežádoucí stranu, Lucie pohotově zareagovala. Vyškubla mi z rukou deku, přehodila ji přes to nebohé stvoření, popadla labuť do podpaží a běžela.

Podařilo se jí vrátit ptáka na zem tak šikovně, že mu nezbývalo nic jiného, než s rozpřaženými křídly a hněvivým křikem seběhnout z kopce do vody. Měly jsme samozřejmě ohromnou radost, když jsme viděly, jak elegantní krasavice brázdí bez nejmenšího zranění hladinu Vltavy.

Když nám pak volala naše kolegyně, proč máme takové zpoždění, podotkla jako perličku: „Představte si, v autě jsem poslouchala rádio a hlásili tam, že nějací dva šílenci na Štvanici zachraňují labuť. Neslyšely jste to taky?“

Hanka M., Praha

Jsem žena v mužském těle. Už brzy to tak ale nebude

Už odmalička jsem byl tak trochu zvláštní dítě. Místo toho, abych s klukama hrál fotbal, jsem si nejradši hrál s panenkami a snil o tom, že ze mě vyroste krásná princezna. Miloval jsem hudbu, staré filmy, knížky s romantickými příběhy. Také jsem rád pomáhal mamince v kuchyni. V deseti letech jsem už zvládl upéct jednoduchý koláč.

Táta byl ale ze mě nešťastný. V jeho očích jsem byl zženštilá bábovka, která to v životě nikam nedotáhne. Maminka mě bránila a nerada poslouchala tátovy řeči o mé neschopnosti. Ona si naopak myslela, že jsem citlivý, vnímavý chlapec - a navíc jsem byl podle ní nadaný.

Asi i proto jsem po maturitě zkusil přijímací zkoušky na konzervatoř - obor hudebně dramatický. A ono to vyšlo. V té době už jsem o sobě věděl, že holky budou už navždy jen mými kamarádkami a že tělo, které mám, mi jen brání se plně realizovat. Ovšem o tom jsem ještě nedokázal mluvit.

Na konzervatoři to bylo zprvu fajn. Měl jsem pocit, že díky hrám se můžu aspoň na chvilku převtělit a cítit se přirozeně. Ale protože moje tělo bylo příliš mužné, začali mě všichni pasovat do rolí, které mi byly proti srsti. Nakonec jsem se zhroutil a z konzervatoře odešel.

Nechtěl jsem se ale umění vzdát úplně, tak jsem začal studovat dějiny umění. Měl jsem sen - režírovat moji milovanou operu. Mezitím jsem potkal pár mužů, do kterých jsem se sice zamiloval, ale nikdy vztah nevydržel déle než pár měsíců. Bylo to těžké - nejsem homosexuál, ale žena zakletá v mužském těle, a to je něco jiného než čistá homosexualita. Ty vztahy fungují jinak.

Začal jsem uvažovat o změně pohlaví. A začal jsem návštěvou sexuologa. Po několika návštěvách jsem ale měl v hlavě zmatek a strach. Upustil jsem od dalších návštěv a věnoval se intenzivně studiu a práci. Potřeboval jsem víc času, všechno v klidu zvážit, dozrát a také na to připravit své okolí. To mi trvalo další rok. Když jsem všechno vstřebal, musel jsem to konečně oznámit rodičům. Myslím, že měli stejně stran mé orientace už delší dobu podezření.

Maminka, když jsem jí to oznámil, reagovala klidně a potvrdila moji domněnku, že jí bylo už delší dobu stejně všechno jasné. I když ne tak docela. Netušila totiž, že jsem v podstatě žena. Myslela si, že jsem homosexuál. Když jsem jí vysvětlil, že je to ještě složitější, bylo na ní vidět, že má se mnou soucit.

Horší to bylo s otcem. Odmítl se mnou o tom všem diskutovat. A půl roku mě úplně ignoroval. Teď už se mnou alespoň trochu mluví, ale myslím, že mu ještě dlouhou dobu potrvá, než mne přijme. Možná se toho ani nedočkám. Je mi to líto, ale já s tím nic moc nenadělám.

Když už to o mně věděli v podstatě všichni z mého okolí, ulevilo se mi. Cítil jsem se najednou silnější. S novou odvahou jsem se znovu vypravil k lékaři. Po několika měsících jsme se dohodli na hormonální léčbě.

I když tady celou dobu o sobě píši v mužském rodě, používám už ženského jména, i když v občance ho zatím ještě nemám. Na podzim bych měl podstoupit operaci přeměny pohlaví. A tím, doufám, moje trápení s tělem, které mi není vlastní, skončí. Člověk by měl být přece tím, kým doopravdy je.

Karolina T., Čechy