Porota u ní ocenila snahu o soustavný rozvoj školy i jednotlivých žáků, její obětavý a lidský přístup k dětem i zaměstnancům a jasnou vizi směřování do budoucna. Ředitelka litomyšlské školy se nakonec umístila mezi čtyřmi nejlepšími řediteli v České republice. Odborná porota hodnotila přes 80 nominací, které zasílali učitelé, jejich blízcí i žáci a rodiče. Posuzovala se slovní hodnocení nominujících společně s „domácími úkoly“, které museli ředitelé vypracovat.

V celostátní soutěži jste skončila v první čtyřce. Co pro vás ocenění znamená?
Už samotná nominace je pro mě velmi dojemným vzkazem, že moje práce má smysl, že ji někdo vidí a dokáže si jí vážit. Ocenění jako takové však určitě nepatří jenom mně. Sama bych bez ostatních ve škole nedokázala realizovat téměř nic. Za našimi četnými úspěchy a dobrými výsledky stojí mravenčí a každodenní práce mnoha lidí. Mám štěstí, že jsou v mém týmu kolegové, kteří neváhají a dělají spoustu věcí nad rámec svých povinností, přistupují ke svému povolání s otevřeným srdcem. To oni si zaslouží veliké ocenění a moje upřímné poděkování.

Jak dlouho působíte jako ředitelka základní školy?
V roce 2011 jsem nastoupila do ředitelny jako zástupce ředitele a po roce se stala ředitelkou. Říkala jsem si tehdy, že šestileté funkční období ředitele je neskutečně dlouhá doba, a najednou zjišťuji, že už tak pracuji osm let.

Co vám ta práce přináší?
Práce ředitele je náročná, nevejde se do osmihodinové pracovní doby. Každý den se musíme snažit posunout svou školu někam dál, motivovat učitele k co nejlepší práci, přinášet do výuky moderní prvky. Zapojujeme školu do různých projektů. I za omezených finančních možností musíme zajistit kvalitní vybavení a v neposlední řadě prokazovat své manažerské dovednosti a lidské kvality při řešení problémů. To s sebou přináší velkou zodpovědnost a občas i probdělé noci. Jsou dny, kdy si připadám doslova zavalena horou starostí a hromadou úřednických povinností, vycucaná jako citrón. Pak jsou ale naopak okamžiky, kdy mi třeba přijde milý email nebo zpráva od některého z rodičů, podaří se školní akce, naši žáci zvítězí v soutěži nebo se třeba jen zastaví někdo z absolventů a vypráví mi, jak rád na nás vzpomíná, co mu škola dala a že se mu skvěle daří. A já rázem cítím opravdový smysl toho, co dělám, a říkám si, že to stojí za to. Tvůrčí práce mi přináší pocit naplnění a štěstí.

Vaše škola má moderní vybavení, televizní studio… Kde berete nápady a inspiraci?
Hodně naslouchám učitelům, jsou to vesměs velmi tvůrčí a činorodí lidé, mají mnoho dobrých nápadů. Velmi inspirativní jsou i samotní žáci, mnohé si vymysleli oni sami. Však právě nápad mít ve škole svoji televizi a vybudovat pro ni televizní studio přišel od dětí. Občas mi přilétne inspirace také z éteru, třeba nějaká nabídka v emailu nebo mne zaujme článek o aktivitě jiné školy či organizace a nápad je tu.

V současné době se technika hodí. Vyučování na dálku… Je to pro vás nová výzva?
Myslím, že je to pro celé české školství veliká výzva. A pro nás, zástupce starší generace, o to větší, že mnohdy s technikou nejsme úplně nejlepší kamarádi. Jsme hozeni do vody a musíme plavat. Naštěstí jsme ve škole dobře spolupracující tým, učíme se nejen na školeních, ale také si vzájemně vysvětlujeme, sdílíme, co se komu osvědčilo. Mladší a technicky zdatnější kolegové pomáhají těm technicky méně zdatným. Scházíme se online po večerech a simulujeme si žáky, abychom se na výuku co nejlépe připravili. Kdyby nás někdo sledoval, asi by se místy dobře pobavil. Ale důležité je, že to pak nese ovoce.

Myslíte, že covid promění české školství? Přinese něco pozitivního?
Rozhodně. Každopádně budeme zdatnější ve využívání techniky. Nejspíš nás přiměje zredukovat učivo a vypustit to, co není příliš důležité. Konečně o tom se dlouho mluvilo, ale zatím se nerealizovalo. Ale myslím, že se mění i celkový postoj ke škole. Mnozí žáci i kolegové mi říkají a píší, že by chtěli chodit do školy, že se jim po škole stýská. A to bych od nich v předchozích letech určitě neslyšela. A věřím, že se změnil i pohled rodičů na práci učitelů. Vidí, co naše práce obnáší, mají možnost nahlédnout do online hodin, vyzkoušet si doma „učit“ a více si pak naší profese váží. Mám celkově pocit, že ač na dálku, mnohdy jsme si společně blíž.

Je vůbec možné učit takto na dálku třeba prvňáčky psát a číst?
U těchto dětí je distanční výuka nejproblematičtější, bez vydatné pomoci rodičů se určitě neobejde. Snažíme se mít každý den s dětmi zhruba 60 minut online výuky. Délku upravujeme podle únavy dětí. Ale už samotné technické připojení a po online výuce docvičení všeho je v rukou rodičů. Upřímně obdivuji ty, kteří mají více různě starých dětí a k tomu třeba home office. To zvládnout je opravdu hrdinský výkon a zaslouží si velké uznání.

Máte jako ředitelka ještě nějaká „školní“ přání?
To víte, že mám. Moc bych si přála zavést do své školy program Skills Builder. Je to program rozvoje měkkých dovedností, od malých dětí až po dospělé. Jde v něm o to, abychom učili žáky prezentačním dovednostem, schopnosti naslouchat, řešit problémy, kreativně myslet, být pozitivně nastaven, dokázat týmově pracovat a jít za svým cílem tak, aby získali důležité schopnosti a dovednosti, které uplatní ve všech oborech a činnostech. Ráda bych, abychom vychovávali lidi, kteří jsou otevření, tolerantní a ohleduplní k ostatním, umějí spolupracovat. Dokáží samostatně myslet, vyjádřit a obhájit svůj názor.

Přála jste si už jako dítě stát se učitelkou?
Přála. Vklouzla jsem mezi pomyslné pedagogy již s nástupem do školky a hlavně do školy. V té době jsem se každé odpoledne proměňovala v paní učitelku, která ukazovátkem (jinak kuchyňskou kvedlačkou) důležitě poklepávala po katedře, to aby se žáci ztišili. Roli žáků mi tehdy plnili velký jednooký medvěd, růžový plyšový pes, tři panenky a v neposlední řadě babička, k níž jsem pravidelně dojížděla na víkendové návštěvy. Babička Mařenka byla jednoznačně mým žákem nejoblíbenějším, vzorně recitovala, při hudební výchově dojemně zpívala a do sešitu psala nádherné chyby, které jsem pak já mohla s gustem červeně opravit. Krásně jsem kopírovala, co jsem viděla u paní učitelky ve škole. Nezanedbatelným faktem v té době také bylo, že moje maminka pracovala jako učitelka, takže jsme si mohly nad večerním opravováním jedna druhé postěžovat, jak děti nedávaly při výuce pozor, a proto zbytečně chybují. Neuměla jsem si představit, že bych vykonávala jiné povolání, a šla jsem za svým snem.