Dění v zemi vycházejícího slunce sleduje rovněž JIŘÍ PROKOP, učitel japonštiny na litomyšlském gymnáziu. V Japonsku žil osmnáct let. Nyní bydlí v České Třebové. Vyučuje mimo jiné angličtinu na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Překládá a tlumočí pro město Litomyšl. To, co se děje v Japonsku, sleduje nejen v televizi, ale také díky svým přátelům z Tokia. Postižené zemi pomáhá rovněž finančně.

Ve které oblasti Japonska jste pobýval?

Žil jsem nejprve půl roku v Hirošimě. Pak v Okajamě, kde jsem zůstal po celý zbytek svého osmnáctiletého pobytu. Samozřejmě, že jsem během svého pobytu také cestoval a navštívil jsem řadu míst a měst od Sendai na severu přes Tokio, Jokohamu, Nagoju, Osaku, Kjoto, Kóbe a pak dále jižně od Okajamy, Hirošimu, Fukuoku a Nagasaki a nejdále na jihu jsem pobýval dvakrát i na souostroví Okinawa.

Jste nyní v době tragických událostí v kontaktu s někým přímo z Japonska?

Ano, jsem v kontaktu asi s pětadvaceti svými japonskými přáteli, bývalými kolegy z univerzity i s několika bývalými studenty. Přátelé v Tokiu otřesy cítili, ale jsou v pořádku. Život jim pouze znesnadňují výpadky elektřiny.

Uvažujete o nějaké pomoci, nebo že byste se dokonce po odeznění nejhoršího do Japonska vrátil?

Přispěl jsem na finanční sbírku. Pomáhám také jako překladatel a tlumočník při komunikaci mezi několika českými a japonskými institucemi a organizacemi. Ta v posledních dnech značně zintenzivnila. Také jsem nabídl svoje znalosti a zkušenosti ze svého pobytu v Japonsku Česko–japonské společnosti, zatím však bez odezvy. Do Japonska se vracím vždycky rád, naposledy jsem tam byl vloni v říjnu, protože tu zemi vnímám stále jako svůj druhý domov. Chystám se tam zase příští rok. Pokud by byla potřeba zajet tam z jakýchkoliv důvodů dříve, rád se tam znovu vypravím. Dlouhodobě nebo snad trvale žít tam už ale nehodlám.

Všechny zaujalo, že i lidé, kteří přišli o svůj domov, jsou obrovsky solidární. Snaží se pomoci ostatním. V oblastech postižených katastrofou údajně vůbec nedochází k rabování. V České republice, například při povodních je to bohužel častý jev. Co tomu říkáte?

Ano, rabování a obohacování se na neštěstí druhých je jev, se kterým se v Japonsku prakticky nesetkáte. Vychází to z myšlení Japonců, ve kterém úcta k cizímu majetku a solidarita s trpícími jsou silně zakořeněny důslednou výchovou už od nejútlejšího dětství. Navíc současná japonská společnost by takové projevy rázně odsoudila a tvrdě trestala. Z těchto důvodů také Japonsko patří dnes mezi země s nejnižší kriminalitou na celém světě.

Je myšlení Japonců a Čechů tak rozdílné? Mají skutečně tak velkou disciplínu, jak se říká v médiích?

Myšlení Japonců je v mnoha ohledech podobné tomu našemu, protože Japonsko přijalo za svůj náš západní styl života. V mnoha směrech je však značně odlišné, protože vychází z jiných historických, společenských a náboženských tradic. Narozdíl od nás není Japonsko křesťanskou zemí. Nemá tedy žádný písemný kodex, jako je Bible, který by například formou „desatera“ lidem přikazoval nebo zakazoval, „co musejí a co nesmějí“ s hrozbou, že pokud tato přikázání nebudou dodržovat, budou „někým vyšším“ potrestáni. Myšlení Japonců stále silně ovlivňuje výchova v rodině a ve škole, která vychází z tradic „bušidó“. To v překladu znamená „cesta válečníka“, kterým se myslí především samuraj. Je to tedy jakýsi nepsaný samurajský morální kodex, který obsahuje základní principy chování. Mezi tyto zásady patří věrnost pánovi, úcta k předkům a rodičům, pravdomluvnost, odvaha, upřímnost, ctnost, čestné jednání a sebezdokonalování. V případě porušení některé z těchto zásad následoval trest. Ne však z „rukou božích“, ale všeobecným opovržením společnosti. To byl pro samuraje často trest tak velký a nesnesitelný, že jediným způsobem, jak se v očích svého okolí očistit a získat tak znovu ztracenou úctu nejen pro sebe, ale i pro celou rodinu, byla rituální sebevražda „seppuku“. U nás často nesprávně nazývaná „harakiri“. Japoncům je proto už od nejútlejšího dětství jak v rodině, tak i ve škole vštěpováno, co je správné a co je nesprávné. A to, že pokud někdo vykoná něco, co není správné, jeho okolí ho za to odsoudí. Odtud pak pocházejí vlastnosti pro Japonce tak typické, jakými jsou úcta k rodičům a starším lidem obecně, úcta k majetku druhých, sebekázeň a disciplína, skromnost, poctivost, snaha pomáhat druhým, respekt před vyšší autoritou a loajalita k zaměstnavateli.