Vyrůstal jste v cirkuse?
Ano, přezdívali mi Vašků z Cirkusu Humberto. Rodičez politických důvodů nikde nezaměstnali, takže šli k cirkusu. Pak tam zůstali a táta se vypracoval. Já tam byl od čtyř let. Když začala školní docházka, rodiče jezdili po republice a já jsem bydlel u babičky a chodil do základní školy. Po první třídě jsem byl ale přeřazený do školy pro děti s vadami zraku.

O zrak jste tedy přišel jako malý kluk?
To šlo postupně. Moje onemocnění se jmenuje degenerace sítnice. Když jsem se narodil, nikdo nevěděl, že špatně vidím. To prasklo až v první třídě, protože jsem neviděl na písmenka na tabuli. Ale furt jsem viděl, jezdil jsem na kole, hrál volejbal, fotbal. Po devítileté škole jsem šel na gymnázium a už jsem si dělal chovatele a ošetřovatele koní v Kladrubech. Později, když jsem už jezdil na koni v cirkusu, tak jsem si dodělal ošetřovatele exotického zvířectva. U cirkusu jsem miloval koně, začal jsem vystupovat na koních v džigitovce, kdy kůň běhá tryskem v manéži, skáčete na něj, salta, kotrmelce, visíte hlavou dolů, to vše je převzaté z ruských cirkusů. Tím jsem se živil asi do roku 1974. Potom se mi zrak rapidně zhoršil a nemohl jsem už vystupovat. Ale zase mě najímali na zajíždění koní, učil jsem je taneční kroky. Byl jsem trenérem koní a chystal pro cirkusy. Po roce 1976 jsem šel na rehabilitační školu – obor masér. Naučíte se základ, ale když se chcete vypracovat, musíte sám na sobě dál pracovat.

Omezuje vás v práci to, že jste nevidomý?
Naopak. Když nejsou oči, přebírá to cit. Nevidím, jestli je blondýna nebo černovlasá, ale jaká je, to vidím rukama. Co já slyším, vy nevidíte. Ten hlas skrývá takových věcí. Pro nevidomé je hlas obrovská pomůcka, která odhalí věci, které lidi nevidí.

A v běžném životě je pro vás problém žít bez zraku? Vypadáte totiž soběstačně.
Jsem naprosto soběstačný. Omezuje mě, že si nepřečtu noviny, ale toho ani nelituji. Knížky si „přečtu“ jako audio ve sluchátkách a můžu u toho žehlit. Omezuje mě, že třeba nedojdu na náměstí, já tam prostě netrefím. Když mi volají, jak se k nám dostanou, říkám jim: mě se neptejte. Ale Prahu znám odmalička, tam trefím všude.

Takže jste více Pražák.
Rodilý. Já být nepřetržitě jenom v Litomyšli, to by mě zabilo. V Praze se vaří všechny věci. Dělám 25 let v šoubyznysu, potřebuji kontakty a známosti… Z Prahy bych nikdy neodešel, ale žena je ze Skutče a narodila se nám tady dcera. Když jedu do Prahy, až do Pardubic jsem vesničan, tam se to zlomí a na hlaváku vystupuji jako tvrdý Pražák. V Praze to žije pořád. Tady jdete v pět hodin po náměstí a já mám strach, že mě zatknou pro potulku. Tam není ani noha.

Chybí vám cirkus?
Začátky, když jsem skončil u cirkusu, byly kruté. Jaro, oteplilo se, zpívali ptáci a já už měl ty toulavé boty, byl jsem jak baba v přechodu. To nebylo k vydržení, ale jak člověk stárne a založí rodinu, tak si říkáte, jak jsi to mohl vydržet. Ob dva dny v jiném městě…

Jak vzpomínáte na roky u cirkusu?
Objel jsem celou Evropu, v Japonsku jsme byli. To byla epizoda, když jsme jeli lodí do Japonska a zařvalo nám šest koní a slon. Byli jsme tam měsíc, agent byl podvodník. Prodělaly se hrozný peníze. Sezona byla sedm měsíců od března do listopadu. Pracoval jsem u několika cirkusů, rok v Rusku, dva roky v Německu. Všechno jsme dělali sami, stavěli, pucovali maštale… O to více jsme ale měli peněz. V roce 1972 jsem bral 650 marek měsíčně. To bylo šest a půl tisíce, kdo to tady měl? Ale byla za tím kupa práce. Dělali jsme za sezonu 89 měst. Přijeli jsme ráno do města, postavili cirkus, odpolední, večerní představení, zbourat, přes noc naložit na vagony, popojelo se 100 kilometrů a znova se stavělo. Později se koupily vejtřasky a tahaly se maringotky. Západní Německo bylo kruté, ale vydělaly se prachy. Nejlepší to bylo v Rusku. V roce 1971 jsme dělali jenom osm měst za osm měsíců. Hrály se tři představení denně a vždy bylo vyprodáno.

Sledujete kauzu proti vystupování zvířat v cirkusech? Je to týrání?
To mi úplně drásá nervy. Není to týrání. Zvířata to dělají, protože je to baví, je to radost, čekají na potlesk.Já byl stokrát přítomen, když starý Ferda Berousek točil Šest medvědů s Cibulkou, zvířata vše učíte hrou. Týrání je tedy i Velká pardubická, pes co máte na řetězu u boudy… Cirkus odjakživa stojí na zvířatech. Když tam nebudou, tak to cirkusy můžou zavřít, protože co je mi po nějaké ženské, že se houpe na hrazdě. Děti chtějí vidět zvířata, jak si slon stoupne na zadní a zatroubí, koně v dvojstupech… Já na tom nic špatného nevidím. Zvířata v cirkusech se mají líp než v zoologické zahradě.

Jako masér jste se seznámil v Praze s herci a zpěváky. Pořádal jste plesy. Teď organizujete benefiční koncerty v Litomyšli.
V roce 2013 jsem byl v Litomyšli a to město mě nadchlo. V té době jsem končil v Praze a pomalu jsem se přesouval do Litomyšle. Začal jsem adventním koncertem v kostele a letos už to bude pátý koncert 8. prosince. Přijede sem Ilona Csáková a zazpívá s dětským sborem Lilium. Jednou za rok by to bylo málo, tak jsem přidal divadla a koncerty. Měl jsem tady Světlanu Nálepkovou, Chantal Poullain, Michala Horáčka, Dalibora Jandu… Jedu bez dotací a je to vždy benefice. Letos dáme výtěžek na Ubytovací a rekvalifikační centrum pro nevidomé.

Pracujete jako masér. Máte v Litomyšli stálou klientelu?
Znají mě dobře. Každý říká, že je spousta masérů, ale myslím, že už mám renomé. Spolupracuji s docentem Pavlem Kolářem a úžasně funguje tichá pošta. Baví mě pomáhat lidem a řešit jejich problémy.

Zarazí se někdo, že jste nevidomý?
Říká se, že to na mně není poznat. Když přijdete, pohybuji se normálně i oči mám namířené na vás a mohl bych vás oblbnout, že vidím.

Chodí k vám s bolavými zády i někdo ze známých herců a zpěváků?
Jasně, chodí ke mně třeba Dalibor Janda, Lenka Filipová, Bára Basiková, operní zpěváci, Štefan Margita, Lucie Bílá, to bych mohl jmenovat spoustu lidí. Taky fotbalisté, hokejisté. Jaromír Jágr ale ne, toho mi Kolář nepustí. (smích)

Rudolf Kosina (nar. 1952)
Jako syn principála cirkusu žil od 4 let v manéži. Po ztrátě zraku musel milovaný cirkus a jízdu na koni opustit a dal se na dráhu maséra. Rudolf Kosina je také člověk, který v Čechách prosadil léčbu žen s Turnerovým syndromem, který má i jeho nejstarší dcera. Těmto dívkám chybí jeden chromozom a zůstávají malého vzrůstu. Stal se prezidentem Klubu dívek a žen postižených Turnerovým syndromem. Dvacet let pořádal benefiční plesy v Praze. Nyní organizuje benefice v Litomyšli na pomoc organizacím a věnuje se masérství.