Řada na ni přišla v listopadu
Sedmadvacetiletá žena z Pardubic, které jsme kvůli diskrétnosti jméno změnili na Milenu Novákovou, se nových jater dočkala po jedné takové autobouračce vloni v listopadu. Trpí autoimunitní hepatitidou, kdy tělo bojuje se svými vlastními játry. Nechce je přijmout. Připomíná to cirhózu jater. Orgán funguje nedostatečně, nemoc se projevuje únavou, ospalostí, zavodňováním těla a přináší řadu zdravotních rizik a infekčních onemocnění.
Novákové několikrát praskly tzv. jícnové varexy, které způsobily vnitřní krvácení. Ve 3,5 letech prodělala první zánět, v 11 žloutenku. Jezdila do královéhradecké fakultní nemocnice na pravidelné kontroly, později si ji kvůli zhoršování zdravotního stavu převzal pražský IKEM. Na prohlídky tam dojížděla každý měsíc.
„Zapsali si mě na čekací listinu. Musela jsem být neustále na telefonu a předem nahlašovat místo každého pobytu, i když bych jela jenom ke Hlinsku na chalupu. A to kvůli rychlosti převozu do Prahy na operaci. Tam jde opravdu o minuty. Řada na mě přišla v listopadu. Zavolali mi z IKEMU, že pro mě mají játra. Byla jsem zrovna doma, zavolala jsem pardubickou záchranku a za hodinu a půl jsem byla v Praze,“ líčí Nováková.
Na sál šla hned po rentgenu, EKG a krevních testech. Musela si oholit i intimní partie. Operace trvala 4,5 hodiny, na oddělení ARO a později JIP si poležela ještě několik týdnů. „První dny byly těžké. Dostávala jsem kvůli bolestem morfium, člověk navíc hodně zhubne a zeslábne. Břicho jsem měla jak dělovou kouli, jako kdybych na něm měla našité balvany,“ vypravuje. Do Pardubic se vracela do precizně vydezinfikovaného bytu. Zubní kartáček musela mít kvůli infekcím stranou od ostatních, před každou návštěvou seděla s rouškou a v rukavicích, nesměla spát v péřových peřinách a sex měla dovolený jen s prezervativem. O zákazu líbání a domácího zvířectva ani nemluvě.
Konečně normální a spokojený život
Po šesti měsících od operace už se cítí mnohem lépe. Už může ven mezi lidi, začíná dokonce opět lehce sportovat. Abstinence od alkoholu, střídmé životosprávy a každodenního braní prášků se ale nezbaví do konce života. Protože nesmí pracovat více jak dvě hodiny denně, má už léta plný invalidní důchod. „Vím, že jsem s operací čekala na další autobouračku nebo mozkovou mrtvici. Ale nepřipouštěla jsem si to. Jsem šťastná, že můžu konečně normálně a spokojeně žít,“ dodává Milena Nováková.
