Často se do nepříjemných situací dostávají i nevinné děti. Tentokrát nám pracovníci vyprávěli příběh malého děvčátka.

Markétka se v krizovém centru potkávala jak s tatínkem tak babičkou. Bylo jí šest. Rodiče se rozvedli a matka nechtěla, aby dcerka otce vídala, protože podle jejího mínění byl násilnický. Z mého pohledu byl svérázný a jelikož nebyl Čech, ale Rumun, byl temperamentnější a živější.

Temperamentní otec

Otcovo vnímání hranic pro to, co si k ženám smí a nesmí dovolit, bylo jiné právě podle kultury, ze které pocházel. Na Markétku byl ale vždy hodný, i když, pokud nebylo po jeho a příběh se neodvíjel tak dobře a rychle, jak by měl, byl nervózní a netrpělivý a dával to na sobě znát.

Agent pro vztahy

Otcova matka si velmi přála vnučku vídat. Když se u nás v krizovém centru všichni setkali, vždy měla připravené nějaké hry nebo témata, o čem si budou povídat. Babička mnohdy brzdila otce od jeho výlevů a usměrňovala ho. Byla citlivá k Markétce a bylo vidět, že jí záleží na dobrém vztahu. Někdy, když si Markétka s tátou nechtěla hrát, tak se urazil. Babička to uměla skoulet tak, že nakonec se stejně zapojili všichni. Táta pak zkrotl jako beránek. Byla to velice dobrá babička.

Avšak když se asistované kontakty chýlily ke konci, bylo zřejmé, že rodiče se nejsou schopní dohodnout. Obě strany měly své představy a byť při konzultacích projevovaly ochotu k ústupkům, v životě to bylo jinak. Nakonec se otec odstěhoval zpět do Rumunska. A babička? Ta už vnučku vídá jen málokdy.

KATEŘINA VENCÁLKOVÁ,
krizové centrum ve Svitavách