Zákon říká, že rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich. Výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, což je jednou z podmínek při zkoumání oprávněnosti nároku. Když o nároku rozhoduje soud, lze jej přiznat nejdříve ode dne podání žaloby. Nicméně skutečnost, že v (celkových) majetkových poměrech žádajícího bývalého manžela, oproti stavu panujícího za trvání manželství, došlo ke zhoršení situace, např. k poklesu finančních prostředků k uspokojování (ne)zbytných potřeb, je z pohledu úvah o určení vyživovací povinnosti bezvýznamná. Jinak řečeno, jestliže je rozvedený manžel objektivně schopen uspokojovat své životní potřeby (slovy zákona o rodině: „sám se živit“), není tím splněn obligatorní (nutný) předpoklad pro určení výživného. Uvedená vyživovací povinnost není časově nijak omezena. Lze si tudíž představit, že může být úspěšně uplatněna i za dost dlouhou dobu po rozvodu.

Pavel Brandejs advokátní koncipient, AK JUDr. Milan Břeň