Dnes dovolím se dotknout mega katastrofy, v níž v hlavní roli figuruje smrt zpěvačky Ivety Bartošové.

Ptám se, k čemu je dobré pitvat se v tomto bolestném, pro mnohé až excesu? Vždyť samotný obsah slova sebevražda nahání hrůzu víc, než dost! Že by na vině stála dnešní konzumní doba?

Jako bych vás slyšela, jak říkáte, že ano. Ale, vážení čtenáři, smím oponovat? Doba není zlá, ale lidé, ti dokáží agonizovat vše, především však slušnost, takt…

Je smutné, že jisté existence své defekty si léčí útočností, ponižováním a poukazováním na defekty druhých! A výsledek? Jejich mozkovna dostává vážné trhliny, proto nemají tu moc, pochopit, že tím, jak se primitivně předvádějí, odhalují svůj vnitřní domov.

Stačí jen zabřednout do komentářů článků v různých médiích ve spojitosti zmíněné tragédie. Je hyenismus vysmívat se i v den úmrtí a dokonce takový konec přát!

Hm, těžko ten, jenž je hrubý a neumí plout na inteligenční vlně, takový nedokáže se ponořit do moře, v jehož hlubinném tajemství skrývají se perly moudrosti a lidskosti.

Takovým přeji osvícení. Možná si pak uvědomí, že každý může klopýtnout. Když chybí síla, zdraví a pomoc, pak takové klopýtnutí nemá již procitnutí. Ale takové nekonečné ticho může být i vysvobozením.

Vzkaz pro Ivetku

Milá Ivetko, je mi nesmírně líto, že v reálném životě štěstěna často tě míjela. Avšak věřím tomu, že v náručí andělů tvá duše pookřeje, usměje se a ty opět zazpíváš svým fanouškům z nebes píseň – Tři oříšky pro Popelku. Ano, tu jsme měli nejraději. Zřejmě proto, že jsi a budeš nadále v srdcích našich ta krásná princezna. A rozhlédni se, jistě na tebe čeká konečně ten pravý princ.

NAĎA MAŠKOVÁ, Svitavy