Co to je vlastně pomluva? Začal bych u jiného slova obsahově příbuzného – nactiutrhání. Katolická morálka nactiutrhání zařazuje pod kapitolu porušování pravdy, mezi opovážlivý úsudek a pomluvu.
Definice nactiutrhání zní: „Nespravedlnost způsobená druhému prozrazováním jeho skutečných vin nebo neřestí bez dostatečného důvodu.“ Jeden známý teolog tvrdí, že „špatná pověst znamená počátek vyloučení ze společnosti a tím i počátek společenského ohrožení člověka a odnětí sociálních jistot.“ (Jiří Skoblík)
Žít vědomě (s-vědomí-m) znamená rozlišovat v rozmanitých životních situacích, zda informace o druhém člověku je určena právě těm či oněm uším, zda nepoškodím jeho pověst a všechno dobré, co pro společnost dělá. Vždyť každý z nás má své Achilovy paty. Pomluva se od nactiutrhání liší nepatrně. Vstupuje do ní totiž lež, protože je odhalováním domnělých a ne skutečných chyb. Do našeho uvažování vstoupí ještě jedna otázka předcházející nějaký soud o druhém: Je to, co se chystám říci, vlastně pravda? Lék? Nikdo nás nedonutí něco říci, můžeme prostě mlčet. Nejde-li nám to, pak se můžeme snažit o druhých mluvit pěkně, hledat u nich to dobré. A nadto s větším úsilím přemýšlet, zda svým slovem řeším nebo hřeším.
Petr Šabaka, vojenský kaplan z Moravské Třebové
