„Když jsme začínali, tak vlastně nikdo z nás nevěděl, do čeho se pouštíme. Nikde nebyly žádné směrnice, metodika či standardy," vzpomínala na začátky Miloslava Burešová, ředitelka azylového domu ve Svitavách. Je hrdá, že se jim daří služby udržet tak dlouho. Také si cení spolupráce s dalšími neziskovými organizacemi ve Svitavách.

Na začátek bylo nutné najít vhodné prostory, ve kterých by šla služba provozovat. Naskytla se možnost v domě v Nerudově ulici ve Svitavách, kde sídlí azylový dům dodnes. „Za pomoci vedoucí sociálního odboru bývalého okresního úřadu jsme vytipovali matky s dětmi, které byly v nesnázích a zřídili jsme ubytovnu a ošacovací středisko, kde jsme sbírali a vydávali oblečení od spoluobčanů," popsala první služby Miloslava Burešová, která začínala se dvěma spolupracovnicemi.

Finance

Nejvíce peněz na činnost celého zařízení od roku 2010 pochází z Evropských dotací. „Dalšími zdroji příjmů jsou peníze od klientů, ty tvoří deset až dvacet procent rozpočtu," vysvětlila ředitelka azylového domu. S nájmem a opravami domu pomáhá město. Co se týká sponzorů, ti se nehrnou. Přesto se však najdou ti, kteří přispívají. „Už druhým rokem dostáváme finanční obnos od jedné kosmetičky. Není to velká částka, ale velice si ceníme jejího postoje," zmínila konkrétní podporu Miloslava Burešová.

Největší změnou, kterou prošlo celé zařízení, nebyl vzhled budovy ani zaměstnanci, ale samotné ženy, které se ocitly v nepříznivých situací. „Dříve to byly maminky, které, když sem přišly, měly problém v rodině, s partnerem, nebo bydlením. Ale byly to ženy, které plně zvládaly domácnost, hospodaření s finančními prostředky, péči o dítě a chodily do práce. Za dvacet let však vystřídala skupina matek, které vyrostly ve špatných podmínkách a nemají žádné navyklé způsoby a je to strašně znát," charakterizovala klientky azylového domu jeho ředitelka.

Jednou z žen, které v současnosti bydlí v azylovém domě je i Silvie Kováčová, která do Svitav přišla z Bruntálu. „Před Vánocemi jsem se rozešla s přítelem a toto pro mne bylo jediné východisko z nouze," popsala důvody svého pobytu v azylovém domě. Bydlí zde se dvěma dětmi, Filipem a Barborkou. Dospělá dcera žije u Silviiných rodičů.

V současné době shání práci a také bydlení. Není to jednoduché, ale nevzdává se. Spolehnout se může i na pracovnice azylového domu. „Vychází nám maximálně vstříc. Kromě běžných starostí se můžeme svěřit i s osobními problémy. Pomáhají nám vyřešit mnohdy více, než by musely," dodala Silvie Kováčová.

Žijí jinak

Co je nejtěžší na práci s lidmi, kteří si mnohdy nevědí rady s „obyčejnými" věcmi? Zůstat nad věcí a posuzovat každého nezaujatě. „Jsem založením ekonom, a tak byl pro mne problém pochopit, jak některé ženy nedokáží hospodařit s penězi. Za uplynulé roky jsem však pochopila, že není chyba ve mně, ale v jejich stylu života," řekla ředitelka Miloslava Burešová.

Nelze nikoho předělat během pár týdnů pobytu v azylovém domě, i když se o to snaží mnoho lidí. O to více pracovnice azylového domu mrzí, když si maminky neumí poradit nebo je jim nabídnutá pomoc lhostejná a dotkne se to dětí, které se nemohou bránit. To je na celé práci s lidmi na okraji společnosti vlastně to nejsmutnější.