Čekání


Čekací lhůty na adopci jsou různé. Záleží i na vašich představách o dítěti. „Žadatel, který má zájem o kterýkoliv typ náhradní rodinné péče o dítě, podá žádost na příslušný krajský úřad. Doba, kterou žadatelé na dítě čekají, se pohybuje od několika týdnů po několik roků,“ potvrdil Deníku Jiří Sezemský z ministerstva práce a sociálních věcí. „Odhadem lze říci, že proces zařazení trvá v průměru asi sedm až deset měsíců. Někdy i více. Po zařazení do evidence je tzv. čekací doba na dítě velmi různá a se odvíjí zejména od představ žadatelů o dítě, které chtějí přijmout,“ vysvětlil Sezemský.
Počet žadatelů v Česku ne〜ustále stoupá. Naproti tomu se do evidencí dostává čím dál méně dětí. Zejména pak dětí ve věku od narození do jednoho roku vhodných pro osvojení je v evidenci stále méně.
Zpravidla platí, že nejdéle čekají ti, kteří mají nejvyšší požadavky.
„Jestliže si žadatelé přejí přijmout do své péče dítě zdravé, majoritní populace, co nejmenší, pak čekací doba je v průměru kolem tří let i déle. A takových žadatelů je logicky mnoho,“ dodal Sezemský.

Připravte se na martyrium


Ani získání dítěte do pěstounské péče není jednoduchou a rychlou záležitostí, přestože dětské domovy jsou plné. „Mám ráda, když věci dávají smysl,“ říká Radoslava Renzová, pěstounka čtyřleté Romky Vanesy. „Mám dva syny a přála jsem si holčičku. Zřetel jsem brala i na mou učitelskou práci, kterou miluji a nerada bych o ni přišla. Proto jsme nechtěli novorozence, ale dítě větší,“ vysvětluje.
Žadatelé procházejí složitým martyriem. Už samo rozhodnutí nese tíhu zodpovědnosti a nejistoty zároveň. Přijmout fakt, že do rodiny přijde nové, a vlastně cizí dítě, musí především všichni členové rodiny a to včetně prarodičů. To je první krok z řady, jenž musí být učiněn. Poté následuje vyplnění vlastních žádostí, následně absolvování lékařských vyšetření, testů, pohovorů i školení. Získají-li žadatelé svou kartu v databázi, pak následuje většinou poměrně dlouhé čekání v i řádech let, kdy se hledají k dítěti vhodní rodiče.
„Překvapilo nás, že jsme čekali téměř dva roky na dítě, které jsme si chtěli vzít pouze do pěstounské péče,“ potvrzuje otec a dodává: „A to přestože jsme ve svých požadavcích nebyli moc nároční, nezáleželo nám na etniku a akceptovali jsme i lehké postižení.“ Problematické bylo čekání i pro jejich syny, kteří byli připraveni na nového člena rodiny. Než se ale ukázal doma, měli o dvě vysvědčení víc. Vše uspíšil až telefonát na ministerstvo.

Nový domov


Pro tříletou Vanesu také nebyl příchod do nového prostředí snadný. Nechtěla odejít z ústavu, noví rodiče byli pro ni cizí lidé. Celou cestu z Plzně probrečela. Dalších čtrnáct dní jenom šeptala a další dva měsíce všechny dospělé oslovovala teto. „Bylo to strašné,“ svěřuje se matka: „Odešla by s kýmkoli, měli jsme velký strach.“ Teprve po roce se zdálo, že se situace stabilizovala. Teď už je šťastná a veselá Vanesa součástí rodiny.

Pěstounská příprava


S manželi Renzovými ze Svitav se setkávají zájemci o pěstounskou péči na školeních, kde působí v roli lektorů. „Sami jsme těmito školeními prošli. Dozvěděli jsme se praktické informace, proto když nás sociální pracovníci oslovili, stali jsme se lektory,“ vysvětluje nová maminka Vanesky. „Myslíme si, že můžeme pomoci romským dětem, které skončily v domovech. Třeba tím, že ukážeme, jak se naše děti sžily, usnadníme dalším cestu.“
Výchovu lze chápat i jako investici do budoucnosti, kdy se nedá určit návratnost. U osvojených dětí tím méně. I Renzovi počítají s možností, že se nemusí vše dařit dle představ. „Náhradní péče přináší vždy nějaké problémy. Je jedno jestli jsou to problémy černé, nebo bílé,“ tvrdí pěstouni. Protiváhou jsou rozzářené dětské oči.
Zájem o problematiku s romskými dětmi vedl Radoslavu Renzovou, která pracuje jako ředitelka malotřídky, k založení občanského sdružení. Amari Modrá škola spolupracuje se sociálním odborem ve Svitavách, jmenovitě s Šárkou Řehořovou, i s Petrou Bílou z Pardubického krajského úřadu. Chtějí místní Romy přitáhnout ke komunikaci, aby nezůstali izolovanou komunitou, což se jim v poslední době začalo dařit. Možná i díky malé, otevřené a emotivní Vanesce.

Sylva Horáková