Na vozíku jste odmalička, nebo se to stalo až později?
Teď je to už asi dvanáct let. Byly to vedlejší následky po radioterapii, po ozařování nádoru. Léčil jsem se chemoterapií s nádorem a po třech letech se projevily problémy. Zúžila se mi mícha a kvůli tomu jsem přestal chodit. Nebylo to, že bych skončil na vozíku ze dne na den, ale trvalo to asi tři nebo čtyři měsíce.

Jako malý kluk jste normálně sportoval, hrál fotbal, stolní tenis?
Ano, hrál jsem oboje. Jak pinec, i fotbal, ale stolní tenis delší dobu.

Můžete srovnat pin pong, když jste ho hrál jako zdravý a teď na vozíku. Co je náročnější?
Oboje má svoje specifika. Řekl bych, že je to nastejno. Samozřejmě hra ve stoje má výhody, že se všude dostanu. Na vozíku je to omezenější pohybem, ale ne tolik. Díky tomu, že hraju a trénuji se zdravými lidmi, tak to nevnímám jako hendikep. Přijde mi to stejné.

Trénujete i doma?
Mám pingpongový stůl s robotem. Přes pandemii a zavřené haly jsem se snažil připravovat aspoň doma. Jako malý kluk jsem začínal v Litomyšli, takže jsem se pak vrátil do svého klubu.

Kdy jste začal hrát stolní tenis na vozíku?
Sportuju celý život, takže mi to přišlo normální, že bych chtěl pokračovat. Pinec jsem začal hrát rok, dva potom, co jsem se dostal na vozík. Hledal jsem jakýkoliv sport a dostal jsem se zase k ping pongu. Vyzkoušel jsem ho a šlo to.

Jak dlouhá byla cesta dostat se na paralympiádu?
Vlastně celou kariéru, byl to můj cíl. Ne třeba Tokio, chtěl jsem jet i do Ria de Janeira, to mi jen o kousek nevyšlo. Teď klaplo Tokio a další cíl je Paříž za tři roky.

PETR SVATOŠ (nar. 1990 Chrudim)

Už v dětství byl aktivní a dělal různé druhy sportů. Nejvíce se věnoval stolnímu tenisu a dojížděl na pravidelné tréninky do Litomyšle. Ve čtrnácti letech mu byl ale diagnostikován nádor, který mu tlačil na páteř a míchu. Kvůli podstoupené léčbě ozařováním, kdy ozařovali i část míchy, mu začala po třech letech odumírat mícha. Postupný přechod na invalidní vozík v jeho sedmnácti letech trval asi tři měsíce. Od té doby, co je na vozíčku, začal se ještě více věnovat sportu. Dodělal střední školu v Litomyšli a vysokou v Karviné, a to obor řízení logistiky. Na republikovém turnaji ve stolním tenise, kam začal jezdit soutěžit, si ho všiml reprezentační trenér, který ho pozval na první soustředění. Od roku 2013 je v reprezentaci České republiky a od té doby jezdí soutěžit i do zahraničí. Stal se členem TJ Sokol Lhůta a připravuje se v TJ Jiskra Litomyšl a v Ostravě pod vedením reprezentačního trenéra Milana Jaška. Na konci června 2021 mu byla udělena divoká karta pro účast na Letních paralympijských hrách v Tokiu. Zde soutěžil v kategorii jednotlivců třídy C3 a kategorii družstev ve třídě TT3, kde společně s Jiřím Suchánkem vybojovali bronzovou medaili.

Je pro vás paralympiáda vrchol kariéry?
To je to největší pro každého sportovce, všichni se tam chtějí dostat, všichni si tam chtějí zahrát. A samozřejmě všichni by chtěli medaili. Mně se splnily všechny tři sny.

A Japonsko? Byl jste tam poprvé?
Podruhé. Já jsem v Japonsku před lety studoval. Tokio jsem znal, věděl jsem, do čeho jdu. Mně to přišlo jako se vrátit po dlouhé době domů. Prožil jsem tam hezké věci a byl to i můj sen vrátit se tam na paralympiádu.

Jaké to je přivézt domů medaili?
Splněný sen, paráda, co si budeme povídat. Nebudu říkat, že jsem to čekal, protože jsem to spíš nečekal. Bylo to dost velké překvapení. A o to sladší. Teprve nyní mi začíná docházet, co se nám povedlo. V Tokiu mi to nedošlo, až když mě přivítali doma na Budislavi. Teď mi dochází, jak je to velká věc.

Přivítali vás Budislaváci doma?
Na hřišti byla akce, sešlo se hrozně moc lidí, všichni gratulovali, slavili jsme, to k tomu patří. Bylo to moc fajn. Přivézt medaili domů, na to jsem se těšil.

Trénujete dál?
Dám si tak týden pauzu a začnu zase hrát.

Kolik je vlastně v Čechách hendikepovaných stolních tenistů?
Zhruba asi šedesát.

Trénujete každý den?
Ano a většinou dokonce dvakrát denně. Když se jezdím připravovat na Slovensko, tak tam vždy trénuji dvakrát za den.

Kromě ping pongu taky rád rybaříte. Je to pravda?
Jsem sportovní rybář. Ryby moc nejím. Je to můj koníček a taky v tom závodím. Když něco dělám, tak to chci dělat na nejvyšší úrovni a chci dosáhnout úspěchů. Dostal jsem se v rybolovu i na mistrovství světa. Doufám, že letos pojedu znovu. Nyní mě čeká u Pardubic rybářské soustředění.

Co byste si chtěl za tři roky dovézt z Paříže?
Mám sen obhájit medaili družstev a kdyby se povedla i v jednotlivcích, to by bylo top.

A nebo přivézt zlato.
To bude trochu těžší sen. Ale chci se stále zlepšovat a hlavně nevyhořet a dělat, co mě baví.