„To je bohapustý nesmysl. Byl to velmi pečlivý a svědomitý a hlavně apolitický úředník. S KSČ neměl vůbec nic společného a už vůbec ne s Lidovými milicemi,“ zlobí se jeho kolega z práce 85letý Miroslav Vrána.

S Rošickým se znal velmi dobře. Byli to sousedé, bydleli přímo v továrně v třemošnickém Kovolisu. A jejich děti si spolu rády hrály. Vránovi se byli několikrát podívat i v Rychnově nad Kněžnou, kam se Rošická se synem po vraždě manžela přestěhovala.
„Pan Rošický byl ozbrojený milicionář. Jako milicionář složil přísahu straně, za kterou byl ochoten položit život,“ zopakoval před několika dny Josef Mašín.


Žádný odboj, loupež to byla!

Na nesrovnalosti v legendě Mašínů, které nedávno vyznamenal premiér Topolánek, poukázal jako první časopis Týden a deník Právo.
„V Třemošnici nenajdete člověka, který by měl na věc jiný názor. To, jak Mašínové obhajují zabití Rošického, to tady naštvalo opravdu všechny,“ řekl místostarosta Třemošnice František Novotný.

Minimálně o rozzlobenosti místních má pravdu. Hovořit s námi totiž chtěli i lidé, kteří jinak jen neradi mají s novináři cokoliv společného.
„To o Rošickém je hrozná lež. To, co Mašínovci udělali, byla normální loupežná vražda,“ přisvědčil Josef Koudela, další ze zdejších pamětníků. I jiní o něm mluví jako o pedantském, a až neskutečně pečlivém apolitickém úředníkovi, který v Kovolisu pracoval už za bývalého továrníka.


Ani komunista, ani milicionář

„Rošický byl spíše zakřiknutý, funkcím se vyhýbal. Od mnoha jeho spolupracovníků jsem o něm slyšel vyprávět jako o poctivém a svědomitém člověku,“ dodává Karel Koudelka, dnešní spolumajitel Kovolisu, který se ve fabrice učil právě v padesátých letech.

„Byl to útlocitný pán s klotovými rukávy, před znárodněním pravá ruka majitele továrny. Do strany ani k milicím by nešel,“ řekla už pro Týden 72letá Blažena Miklovičová, která v Kovolisu pracovala celý život.

Rošického, účetního Kovolisu, Mašínové zavraždili v srpnu 1952 kvůli penězům, které údajně potřebovali k útěku do západního Berlína. Podle řady svědectví však peníze byly použity úplně jiným způsobem – na nákup motorek, módního oblečení, či dokonce instalace domovního vodovodu jejich komplicům.

Mašínovci v Třemošnici operovali několik dní, aby si vyčíhali nejvhodnější okamžik přepadení. Ten nastal 2. srpna 1952, kdy účetní Rošický vezl z Čáslavi výplaty ve výši 884 239 korun. Škodovka do továrny nedojela. Vůz, v němž vedle Rošického seděli ještě další tři zaměstnanci Kovolisu, zastavila v nedalekých Žlebech falešná hlídka Lidových milicí - do uniforem se převlékli Josef Mašín a Václav Švéda. Správný okamžik k přepadení jim podle pamětníků dal Zbyněk Janata, zaměstnanec Kovolisu. Ten se do Německa neprostřílel a skončil na šibenici.
Cesta Mašínů do Západního Berlína vedla přes smrt celkem šesti lidí.

Kdy vyhlásili nějaký odboj?


S bratry Mašínovými bych se nebavil, říká syn zavražděného účetního Stanislav Rošický. Dnes je to penzista a vyučuje na královéhradecké univerzitě.

„Tigrid nebo Peroutka také utekli na Západ a bojovali proti komunistickému režimu. Kde Mašínové vyhlásili otevřeně nějaký boj?“ kroutí hlavou Rošický.

K tomu, aby promluvil, ho přiměla právě slova skupiny Mašínů o tom, že jeho otec byl milicionář a komunista. A už předtím medaile, kterou Mašínům dal premiér Mirek Topolánek.

Před tragickou událostí v srpnu 1952 žili manželé Rošičtí se synem Stanislavem u Čáslavi. Otec Josef pracoval v továrně Kovolis v Hedvikově.

„Můj otec po maturitě na obchodní akademii narukoval. Udělal si kurz poručíka, pak bojoval v Itálii. Později v Kovolisu vyhrál konkurz na prokuristu této firmy. I komunisté ho později nechali dělat účetního, protože byl fachman. Právě 2. srpna 1952 jsme měli jet na dovolenou. Otec však udělal gesto a jel pro peníze do banky místo pokladníka, který míval manka,“ vzpomínal Rošický na osudové rozhodnutí.

Námitky, že měl jeho otec peníze Mašínům vydat, odmítá: „Jaký by to mělo smysl?“ ptá se. Míní, že rozhodování jeho otce nemohlo být lehké.