Muzikant, režisér, textař. Zkrátka renesanční člověk. To je VLADIMÍR MERTA, jehož první vlna popularity sahá do sedmdesátých let. Vždyť to on je otcem minulého i současného písničkářství a jak sám říká, dnes má spoustu snů 
a skrze písničky je alespoň může nechat promlouvat.

Během víkendového koncertu jste prý pronesl, že vaši spoluhráči mají tři měsíce na to, aby se naučili hrát na akordeon, jinak se na něj naučíte hrát sám. Kolik nástrojů celkem ovládáte?
Pořádně vlastně neumím ani na tu kytaru. (úsměv) Ale každý si ve folku udělá svůj styl. Myslím si, že docela zvládám hrát poměrně těžký doprovod a ještě k tomu zpívat. V tom je určitě mé kouzlo. Na další nástroje hraju rád (při balení věcí mu padne ukulele a zděšeně na něj kouká). Jednak umím hrát jen v nějakých stupnicích a jen něco, ale rozšiřuje mi to radost ze života 
k stáru. Hrát pořád to samé nemá smysl a nový nástroj vám přinese nový druh myšlení. Proto s tím nemám potíž. Jediný problém je, že na pódiu nemáte čas se rozehrát. A já se na nový nástroj potřebuji tak půl hodiny rozehrát.

Skutečně?
Pak hraju docela slušně, ale na pódium musíte nastoupit a je to něco jako, když jste biatlonista. Ten se nemůže při příjezdu na střelnice pořádně vydýchat, ale musí nasadit hned.

A co by vám hra na akordeon přinesla nového do vaší tvorby?
Každý nástroj má něco, co je strašně jednoduché. Akordeon má určitý mustr na hraní akordu jedním prstem. Když ho zvládnete, lehce zahrajete všechny folklorní písně, čardáše a všechny rusky dunky. Přirozeně ne na té vysoké úrovni, ale jde to s harmonikou skutečně strašně rychle. Je to určitý mustr, když chcete hrát v jiné stupnici. Takřka podobně jako baréčka na kytaře. Kromě toho je každý nástroj melodickej, který drží tón a dá se tam krásně zpívat. Na rozdíl od kytary, kde to uniká, zamrzá 
a mizí.

Vaše předposlední album se jmenuje domilováno. Jak to máte v životě? Nebo vás to táhne po všech stránkách?
Není lepší nápad, než napsat – nenapíšeme víc, všechno už bylo napsáno, máme domilováno. To je krásnej nápad. A s životem reálným to může a nemusí mít nic společného. Dělám tajemství. (úsměv) Texty jsou od toho, aby je lidé prožili a nemá k ním být žádný další komentář. Nejsme biblické postavy, aby stálo zato nás interpretovat. Spokojím se s tím, když to lidé poslouchají 
a nějakým způsobem to prožijí po svém.

Avšak vy pořád nekončíte. Vždyť jste poměrně renesanční člověk. Věnujete se hudbě, textařině, jste filmový režisér. V životě jste toho přece „napáchal" už hodně.
(úsměv) Mám sedmdesát let a to je také dost. Některé věci k stáru dělá jako určitou manýru, ale zase máte možnost dělat věci, které si nevyžadují účast publika. 
A tomu se teď budu hlavně věnovat.

Jak se vůbec vyvinul váš písničkářský styl, vaše psaní 
a forma cítění hudby?
Nedělám si žádná násilí 
a tahám písničky z nálady, nebo z nějakého třesku slov, kdy mě něco napadne. A s melodiemi to mám podobně. Pořád si zpívám a něco si zaznamenávám. Když se to někdy sejde, je to z toho nová písnička. Ve stáří má člověk víc materiálu, mnohem víc snů a představ, než skutečných výsledků.

Byl jste jeden z prvních písničkářů. Co říkáte na to, jaké si v současnosti našlo místo? Dokáže se mezi dnešními žánry prosazovat?
Celá česká pop music používá těch akordických sledů, které jsme se pracně naučili na kytaru. A tím, že je to podmáznuté big beatem a klávesami i sbory, ze spousty folkového materiálu je dneska rádiový pop. S tím se nedá nic dělat.
Na druhou stranu nemůžete úplně ignorovat vkus lidí, kteří na vás přijdou. Jsme sami sobě retro kapelou a velmi málokdo má ještě tolik ambicí a energie, aby šel proti sobě samému 
a vlastní konvenci. Jsem na tom jakž takž dobře, protože improvizuji. Ale běda, když mě nic nenapadne. (smích) Tak se uchýlím k nějaké jistotě. A jsem tím vyhlášený…

Perfektně přece improvizuje 
i Radim Hladík.
Jo, to máte pravdu. Taky to dělá dobře, ale ten k tomu nemusí vymýšlet žádná slova.