Radoslav Fikejz, historik ze Svitav

Asi bych měl odpovědět: „A kterýho, paní Müllerová? Já znám dva…" Ale není to vtipné téma, zvláště tehdy, když kontextem je atentát a následná Velká válka. Bylo by to na dlouhé povídání, které patří do zimních večerů. Zvláště láska následníkova k hraběnce Sofii Chotkové, jejich tajná konopišťská dostaveníčka, napjatý vztah k vídeňskému dvoru, Františkova láska ke svým dětem… mohl bych vyprávět. Třebas i vztah Hitlera k arcivévodovi, jehož si posměšně bral do huby a smál se Františkově ideji středoevropského slovanského státu, federalizace v rámci Velkého Rakouska. Vyvrcholilo to větou o tom, že milovník Slovanů zemřel rukou Slovana. Smrt manželského páru v Sarajevu je zajímavá, byl jsem se na ta místa podívat a viděl zkrvavenou uniformu arcivévody. Škoda, že v historii neexistuje slovo „kdyby", možná by to bylo dnes zajímavé.

Alena Jandlová, propagační pracovnice muzea v Poličce

Známá věta, z ještě známějšího románu a filmu, kterou řekla posluhovačka Müllerová panu Švejkovi. Kdo by jí neznal? Když se řekne: „Tak nám zabili Ferdinanda," spíše než událost, jenž se stala před sto lety, si vybavím úsměvný český film, v hlavní roli jedinečného herce Rudolfa Hrušínského, a chvíle, kdy jsem tento film sledovala. Řekla bych, že mě provázel dětstvím i současností. Podle mě je to jeden z těch mála filmů, na které se dá koukat rok co rok. Snad každý, kdo si vzpomene na Miloše Kopeckého coby věčně opilého feldkuráta Katzema a jeho kázání, na „neposlušné" andělíčky nebo na jednoho napraveného hříšníka, má na tváři úsměv, stejně jako já…

František Matoušek, středoškolský profesor ve výslužbě z Moravské Třebové

„Kterého Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy. A potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá psí hovínka. Vobou není žádná škoda." „Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.
Ježíšmarjá!" vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se to panu arcivévodovi stalo?"
„Práskli ho v Sarajevu, milostpane. Z revolveru. Vědí…"

Jak vidno z primární reakce, automaticky se mi vybaví legendární věta postavy, jakou je Švejk z Haškova světoznámého groteskního satirického románu o světové válce, jejíž stoleté výročí si připomínáme. Jako by nebylo co jiného slavit!
Dodnes představuje Švejk princip, parodující lidskou blbost. Ta dosud nezmizela, jen v současné hektické době transformovala na všech úrovních leckdy v cosi nesnadno dešifrovatelné…
O historickém pozadí reálné události nemíním spekulovat, neznamená to, že coby historik bych věděl málo. Rozhodně nebylo Sarajevo pouhým sledem neuvěřitelných náhod. Ani pouhý důsledek rozjitřené atmosféry na začátku uplynulého století. Přenechám jiných zasvěceným, aby rozšifrovali příčiny a následky této civilizační tragédie, pro mne i trochu pokrytectví, když lidstvo pohřbí deset milionů svých příslušníků, aby na ně s úctou po sto letech vzpomínalo, s odvoláním na tolik potřebnou historickou paměť. Tak katastrofická současnost snad není, třebaže v televizi máme dnes a denně války v přímém přenosu. A pokud ano, nepřežívají kolem nás, na všech úrovních ti Dubové, Ságnerové, Bieglové, Lukášové či Katzové? Ctižádostiví, arogantní, tupí až hloupí, vypočítaví, podlí, směšně zlí, „režimní služebníci"?
I v tom smyslu je Švejk a jeho teroristických „sedm kulí v Sarajevu" důležitým symbolem, jemuž by měli všichni dnešní „moudří blázni a géniové z rodu Švejků" věnovat pozornost. Mějte oči otevřené, Palivcové!