Alena Jandlová.Alena Jandlová,
propagační pracovnice muzea v Poličce

Bez mučení se hlásím do klubu neslavičů velikonočních svátků a naštěstí nejsem ve svém okolí jediná. Tento čas mám hlavně spojený především s příchodem jara a tudíž s jarní výzdobou. Pár větviček břízy s kraslicemi, ve váze tulipány, beránek – to mi ke spokojenosti stačí. Červené pondělí prožívám tak, že již odmalička s rodinou, nyní s partnerem se sbalíme a spolu se psy strávíme den v přírodě, v údolí řeky Svratky. Tedy pokud to počasí dovolí. Ale aby to nevypadalo, že jsem úplně na tyto svátky zanevřela, jediní, kdo mě ten den mohou „vymrskat", jsou synovci a blízcí členové rodiny. Přesto se neubráním vztekání a každoročního zaříkání se, že tyto svátky již nikdy slavit nebudu. Takže kdo ví, jak to se mnou bude za rok

František Matoušek,František Matoušek.
středoškolský učitel ve výslužbě,Moravská Třebová

Strávím je zcela normálně, obyčejně i v duchu tradic, které se proměňovaly a k mé radosti nejsou u konce! Naopak jsou reálné a modernizované v  „úprku osobního  života k jeho vyvrcholení".  Kdysi dávno to byla pomlázka, koledy a radost z každé čokoládky, či vrchovatě naplněného košíku vajíčky. Následovala fáze „supermanství" s vrstevníky, naštěstí nikdy nekončící ostudou. Poté se zrodila etapa „vandrování s tchánem a jeho dospělými přáteli" (byť sám jsa mladý). Před půldruhou dekádou získaly Velikonoce  formát doprovodu vlastních vnukům jako „škola tradic".  V současnosti putuji s vařečkou (místo tradiční pomlázky z vrbového proutí; také symbol) po blízkých a přátelích, s nimiž vedu  filozofické diskuze o tom, co jsme nestihli vyřešit během roku, nebo o smyslu našich činností… Jak tedy nemít  velkou a  nekončící radost ze všeho, co zjistím a zažiji? Rozhodně  se tedy o Velikonocích nijak  neomezuji, nic takového není třeba, zůstane-li člověk tím, čím má být. Bez ohledu  na vznik a podstatu Velikonoc mě z pohledu profesního (historik, filozof) na tomto svátku fascinuje jeho filozofický rozměr. Člověk žijící v současné  hektické době (absentujícího duchovna a zbytnělého materiálna) potřebuje mýty. Velikonoce, spojující historii, tradice  a naše roztodivná přání, mu to plně poskytují. V mýtech člověk hledá odpovědi na základní otázky života: kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme. Nadto mají i psychologický význam (učí nás vnímat okolí a vyznat se v sobě). Vnímáme-li velikonoční příběh jako aktualizaci symbolu spravedlivého Spasitele v každém z nás, pak  je pro nás jeho hrdina (Ježíš) podnětným i následováníhodným. Skrze něj můžeme hodnotit  svou vlastní integritu, vlastní odvahu a úsilí osobního mystéria vzkříšení. „Každá zábrana příštího úspěchu je jen v nás samých!"