To všechno tenkrát před 17. listopadem, když se železná opona začala otřásat. „Onemocněl a já," říká dnes Ludmila Homolová o tom, jak ji i manžela státní bezpečnost pronásledovala.

Události sametové revoluce prožila v brněnské nemocnici. Léčila se tu z vážné nemoci a také nad ní postupně vítězila. Z rádia a televize nasávala dění v Praze a snad ani nechtěla uvěřit, že režim postupně padá. „Ještě před tím osudným dnem jsem koukala na nějaký sjezd a všichni komunisté tam spali. Říkám si, co se to sakra děje. Už tenkrát mi to bylo podezřelé Až 20. listopadu mi kamarádi pořádně řekli, co probíhá," připomíná Ludmila Homolová.

V podstatě se probudila do svobody. Nemocniční lůžko opustila až 28. listopadu. „Chodila jsem po městě a nasávala atmosféru. Ale vlastně se zdálo celý rok, že něco přijde. A na připomínce Palachových událostí už lidé začali zvedat hlavu," míní. Svět volnosti, pospolitosti a nového věku si uvědomovala, až sama vyhrála nad nemocí. „Byla jsem hrozně šťastná, že alespoň mé tři malé děti budou žít ve svobodě. Oddechla jsem si," usmívá se při vzpomínce na události.

Ludmila Homolová a její tehdejší manžel neměli dlouho předtím jednoduchý život. Byli regionálními spojovali disidentských kruhů. Přispívali k rozkvětu undergroundové scény, šíření samizdatu i navzdory pronásledování režimem. Kvůli pořádání koncertů pro přátele ve své stodole a shlukování disidentů byla u ní doma Státní bezpečnost byla častým návštěvníkem.

Dům koupil její manžel v roce 1978 a budoval právě pro setkávání celé undergroundové komunity. Znali se i s Janem Kellerem z Jimramova, který pracoval na pile a po revoluci tu byl i starostou. Sami jezdili za Věrou Jirousovou, nebo Evou Zajíčkovou.

„Chartisté se stěhovali do domečků na vesnici právě proto, že místní je moc neobtěžovali a estébáci tady neměli moc zkušeností," tvrdí. Přesto se její rodina stala pro komunistické orgány soustem. Dostávali totiž také samizdatovou literaturu Františka „Čuňase" Stárka Vokno. „Nechávali jsme ji i na parapetu, a když přišla prohlídka, měli všechno na očích. Bývalo to hodně nepříjemné. Jezdívali brzy ráno, přišli i se starostou obce a budili nás. Hrozné to bylo kvůli dětem. Řekli nám, ať se oblečeme a my nevěděli, kam jedeme a jak dlouho tam budeme," popisuje chvilky strachu o blízké Ludmila Homolová. StB ji s dětmi dusila skoro deset hodin. „Nechali nás tam dvě hodiny, potom přišli s tím, že u nás bude domovní prohlídka. Jeli jsme k nám, no a pak nás zase odvezli. Byli jsme drženi od šesté ráno do půl čtvrté," vypráví. Dodnes vlastně netuší, jestli mívali „návštěvy", i když právě nebyli doma, jak to bývalo u jiných lidí spojených s protirežimními aktivitami.

„Možná že tu StB chodila taky, ale měla jsem děti a byla hodně doma. Takže jsem měla přehled. Ale kdoví. Pořád jsem si říkala, že nejsme tak důležití," zamýšlí se. Chapadla komunismu si je našla, ať byli kdekoliv.

Pomezskou usedlost Homolových navštěvovali sorta různých lidí bojujících proti režimu – Šabata, či Němcová. „Čuňas Stárek přijel, až potom, co jej propustili z vězení. V protokolu si přečetl, že u nás byli kvůli jeho Voknu. Ze solidarity se přijel seznámit s lidmi, kteří měli kvůli nim nepříjemnosti. Je to charakter. Ale až tady jsme se seznámili," uzavírá Ludmila Homolová.

Společně možná pomohli k osvětě i na maloměstě a vesnici. Ve stodole už dnes sice neznějí tóny kytar a hlasy „mániček", ale přes spoustu věcí uložených z minulosti je cítit duch sounáležitosti a prostupujících názorů na režim.