I v týdnech a letech před listopadem 1989 jsme čas od času s litomyšlskými turisty pořádali celodenní výpravy na horské túry. Jednu sobotu jsme využili pozvánky na akci „Po Jeseníkách s horskou službou“ a dorazili před devátou ranní do Ramzové. Z několika možných tras jsme si vybrali tu nejméně známou, napříč Rychlebskými horami. Čtyřiadvacet kilometrů dlouhá túra vedla z Ramzové severozápadně do kopců směrem na Petříkov, horu Smrk (1126 m) a dále žlutou značkou po státní hranici s Polskem na Kovadlinu, Nýznerovské vodopády až do Žulové, kde čekal náš autobus.

Nedaleko křižovatky turistických cest na Smrku nás zaujala skupina asi dvaceti chlapíků. Seděli v kruhu a hovořili česky a polsky. Dělali jsme si z toho pak legraci, že vypadají jako pohádkových dvanáct měsíčků a ptali jsme se našeho horského vůdce, co to může být za lidi. Odpověděl: „To bude asi ten Havel s těmi Poláky, oni se tady na hranici často scházejí“.

Když se Václav Havel později stal prezidentem, v jednom rozhovoru poznamenal, že se v té době jakožto disidenti s členy polské Solidarity vedených Lechem Walesou na hranicích skutečně setkávali. Zpočátku na cestě česko-polského přátelství v Krkonoších, tam však byli příliš na očích. Později proto své srazy konali v opuštěných a poněkud zapomenutých Rychlebech. Tam na ně nikdo nemohl, po hranicích vedla turistická stezka, na kterou směl každý od nás i z Polska.

Stali jsme se při našem pochodu tudíž zřejmě svědky jednoho takového tajného setkání. Havla a Walesu jsme tehdy mezi nimi samozřejmě nepoznali. Nebyli mediálně ještě nijak známí, režim neměl tenkrát pochopitelně pražádný zájem na jejich prezentaci.

Zdeněk Vandas, Litomyšl