Jak opouštěli Semanín, dnes už s úsměvem vzpomíná také podnikatel Tomáš Bezdíček. S nadšením prožil 17. listopad 1989, pozitivně vnímal i tyto události následujících let.
„Když ti ´naši bratři´ odcházeli, zbavovali se věcí. Prodávali kdeco. I zbraně, ve Vysokém Mýtě nebyl problém koupit samohybné dělo. Samopal se dal na nádraží koupit za čtyři piva,“ vzpomíná na „loučení“. Připomíná, jak to chodilo za pobytu vojáků v Semaníně: „Pocházím z Třebovic, tam vojáci ze Semanína jezdili. Do obce vozili třeba uhlí, na něm měli hozenou televizi, tenkrát byly velké, tak by se jim do kabiny nevešla. Prodávali taky nekvalitní benzín.“ Má vzpomínky i z „jejich teritoria“: „V Semaníně měli nahoře v lese cvičák, tam byli furt zakopaný. Přes údolí měli natažené lano, na něm jezdili, pak tam měli natažený ostnatý drát, pod kterým se plazili. A na konci dráhy měli vycpaného panáka a na něm sprejem nastříkané USA. Byl úplně rozbodaný. Taky jsem zažil, když jim chytlo ´bévépéčko´, hasičák neměli, tak do něj rukama házeli hlínu.“