Když jsem se asi před dvaceti pěti lety ze svého rodného, tehdy šedivého a nepěkného, města odstěhovala, zdaleka jsem netušila, jaká proměna ho čeká. Dnes nadšeně procházím barevným náměstím, míjím modrou Fabriku a jdu si zaposilovat do sportovní haly Na Střelnici. Vzpomínajíc na zdejší gymnaziální léta vstoupím do prostor parku Jana Palacha a nestačím se divit, jak citlivě byl obnoven a jak je vzrostlý. Na trávníku sedí studenti. Rodiče zkoušejí sdětmi rovnováhu na nápaditých kamenných útvarech, mladí atleti zde trénují překážkový běh a důchodci klábosí na lavičkách. Ato vše sleduji zterasy kavárny čerstvě otevřeného informačního centra. Krásná budova, nápadité a moderní řešení. Zvenčí historie, uvnitř moderno. Dívám se do parku a tiše závidím současným studentům tuto báječnou možnost relaxace. Mít to tehdy, určitě bychom relaxovali mírou vrchovatou.

Aprotože se považuji za člověka sduchem sportovním, nesmím zapomenout na stadion a jeho přestavbu na zajímavý a nápaditý volnočasový areál. Melancholicky si povzdechnu: „Kéž by mi bylo oněco méně!“ Ačkoliv, proč to na těch bruslích nezkusit? Po procházce městem se umě dostavuje jakýsi pocit hrdosti. Můžete namítnout, že tamhle není chodník, povzdechnout si, kdeže je zašlá sláva „Slavie“ a „Městského dvora“ atd. atd… Já jsem přesto za tuto proměnu vděčná a děkuji těm, kteří svou invenci, energii a čas věnují svému, vlastně našemuměstu.

Vlasta Datinská, Vítějeves