Stránka Řádků důvěry se těší mimořádnému zájmu čtenářů. Do redakce chodí desítky dopisů. Proto mějte strpení, i váš příběh se dočká zveřejnění.

Můj příběh snad někoho poučí

Příběh, který vám chci vyprávět, není zrovna veselý, ale třeba může být poučný. Vždycky jsem byl ve vztahu k ženám tak trochu dobrodruh. Rozhodně mě nebraly „obyčejné“ holky. Ne že bych byl nějak promiskuitní, to ne, ale spíš jsem si vždycky vybíral takové ženy, co na první pohled působily nenápadně, ale přitom z nich čišelo něco, co mě přitahovalo. A tak jsem se seznámil s mojí, nyní už bývalou, ženou. Vůbec mi nevadilo, že moje nastávající je o pět let starší. Zamiloval jsem se do ní na první pohled a udělal bych snad všechno na světě, aby byla mou ženou. A to si představte, jak jsme se seznámili. Máme dvougenerační dům, ve kterém bydlí i moji rodiče. A protože je tu místa dost a peněz není nikdy nazbyt, rozhodli jsme se, že část domu pronajmeme. A ona se přihlásila. Po půl roce jsme spolu začali chodit. Za rok jsme se vzali. Moje maminka nebyla příliš nadšená. Vadilo jí, že je má družka o něco starší než já.

Ale nakonec se s tím smířila.

Život na dluh

Po svatbě žena ztratila práci. Vydělával jsem v té době dost, takže nebyl problém, aby zůstala doma. Alespoň měla čas na domácnost. A taky chtěla, abychom se trochu zařídili. Měla pravdu, ten starý nábytek už potřeboval vyměnit.

A tak jsme si koupili novou kuchyň, ložnici, zařídili nově obývací pokoj. Všechno samozřejmě na splátky.

Pak moje žena přišla s tím, že by bylo dobré zrekonstruovat celý dům. Je pravda, že střecha už to potřebovala jako sůl – a nejen ona. Tak jsme si vzali hypotéku. Spoustu věcí si dokážu na domě udělat sám, takže částka, kterou jsme si půjčili, by stačila na dva domy. Ale žena tak chtěla, koneckonců ona byla účetní, a tak jsem tyhle záležitosti nechal na ní. Jakmile jsme dostali hypotéku, kterou jsme si vzali neúčelovou, tudíž jsme nemuseli prokazovat každou utracenou korunu, žena si vzpomněla, že musí do lázní. To jsem jí samozřejmě dopřál.

Když se vrátila, měla nápad. Měli bychom jet na dovolenou. Trochu mi to přišlo všechno najednou, vždyť jsme se sotva vrátili ze svatební cesty. Na druhou stranu, měli jsme před sebou spoustu práce, tak proč si ještě neužít. Tak jsem tenkrát uvažoval. Udělal bych pro svoji ženu v tu dobu všechno. Dal jsem jí nějaké peníze, aby se pěkně oblékla, a jeli jsme na dovolenou k moři.

Když jsme se vrátili z dovolené, začal jsem s pracemi na domě. Zanedlouho jsme měli novou střechu a já se chystal na fasádu. Ještě zbývalo nové topení, chodníky a plot. Chodil jsem z práce do práce a ani si nevšiml, že žena moc doma není a že většinu času tráví někde jinde. Občas si odskočila k sestře nebo kamarádce, tak to alespoň říkala. A jednou, když jsem přišel domů, tak tam nebyla vůbec. A nepřišla ani druhý, ani třetí den. Telefon mi nebrala a nikde jsem ji nemohl najít. Pak přišla jen strohá esemeska, že se chce se mnou dát rozvést. Vůbec jsem nechápal proč. Protože se mnou odmítala komunikovat, mohl jsem se jen domýšlet, proč mě opustila.

Peníze i žena zmizely

Až když jsem šel vybrat z účtu peníze na materiál, pochopil jsem. Všechny zbylé peníze na rekonstrukci domu z účtu zmizely. Byl jsem naprosto zoufalý. Pokusil jsem se ženu znovu najít, ale bez úspěchu.

Asi dva týdny nato se objevila. A jen tak mi oznámila, že si jede pro věci.

„A co ty peníze? Kde jsou?“ křičel jsem na ni.

O žádných penězích prý nic neví. A jestli budu dělat problémy, tak že mi ještě ukáže. Nestačil jsem se divit. Nebyl jsem už ničeho schopný. Ani jsem nepostřehl, že si odvezla i věci, které jsem splácel já – a ještě dlouho splácet budu. Nemohl jsem nic dělat. Hypotéka byla na náš dům, ona neměla nic, co by jí kdo mohl vzít.

Za půl roku jsme byli rozvedení. Jediné, co mi zbylo, je spousta dluhů a nedodělaný dům. Do toho mi v práci snížili plat. Nejhůř to ale odnesla moje máma. Těšila se na vnoučata, na to jak to tam budeme mít hezké a nakonec – musela v důchodu nastoupit znovu do práce, abychom to všechno zvládli zaplatit.
Dneska už vím, že jsem udělal chybu, když jsem ženě bezmezně věřil. Je to draze zaplacená zkušenost. Hypotéku budu splácet ještě dlouhých pětadvacet let.

Čtenář Karel, Čechy

Chcete napsat do Řádků důvěry?
Do Řádků důvěry napište vlastní příběh, v němž se podělíte o své starosti, samotu, ale i radosti a úspěchy. Možná právě tak získáte nová přátelství. Své příspěvky s kontakty na vás (adresou a telefonním číslem) i odpovědi na zveřejněné příběhy posílejte na: Hradecký deník, Řádky důvěry, Kladská 17, 500 03 Hradec Králové, nebo na e–mail jan.korbel@denik.cz. Neuveřejňujeme anonymní příspěvky. V případě odpovědi uveďte vzadu na obálce, komu odpovídáte a datum otištěného příspěvku. Dopisy doručíme.