Mezi nimi nebude chybět ani Naděžda Tomčíková z Dětřichova u Svitav. Sympatická zdravotní sestra tehdy při nehodě také utrpěla zranění, přesto pomáhala ostatním raněným. Mnohým zachránila život. Žena již získala několik ocenění, mimo jiné ji přijal prezident republiky Václav Klaus. Včera převzala v Ostravě šek pro stavbu pomníku v místě tragédie u Studénky.

Jak ovšem Naďa Tomčíková vzpomíná s odstupem jednoho roku na den, kdy se znovu narodila? I dnes vidí neštěstí před sebou a jízda vlakem je pro ni nepříjemná.

Uplynul rok od vlakového neštěstí. Co se ve vašem životě za tu dobu změnilo?

Vrátila jsem se zpátky do těch kolejí, kde jsem byla předtím, a to v pracovním i osobním životě. Změnil se mi pohled na život, jsem více ostražitá, možná i bojácná. Myslím si, že více přemýšlím, jak to budou ti lidé dále zvládat. Přemýšlím také, že vázne i uzavření případu. Vyčerpává nás to. Čekáme na informace. Mám dojem, že někteří lidé by byli rádi, kdyby se o tom už nemluvilo. Ale to nejde. Ovlivní mne určitě i setkání ve Studénce.

Jak dneska na tragédii vzpomínáte s odstupem jednoho roku?

Před očima ji mám stále jako tragédii. To tam zůstane navždy, i když nám lidé říkají, ať ji vytěsníme. Ale to v žádném případě nejde. Vzpomínám na ni bolestně. Nemůžu říci, že bych hledala viníka. Soustředila jsem se na to, abych lidem, kterých se dotkla, pomohla. Beru ji jako velikánskou zkušenost. Přesvědčila mě o mezilidských vztazích a bojovné síle těch lidí. Byla bych ale ráda, kdyby se našel viník a kdyby v místě tragédie vznikl pomník, kam by lidé přišli, aby se nezapomnělo ani na tu pomoc.

Změnil se i váš pohled na život?

Určitě ano. Opravdu i podle sebe vím, že každý den, který tady jsem, může být poslední. A podle toho se snažím žít.

Co vám ta událost přinesla kromě špatných vzpomínek?

Kromě špatných vzpomínek mi neštěstí přineslo také řadu nových přátel, i z řad zraněných nebo těch, co nám pomáhali. Je to rok a stále se stýkáme, a to považuji za přátelství. Přineslo mi to také životní zkušenost. Událost mě posílila v tom, že jsem věděla, že si musím něco vybojovat, s něčím se poprat.

Naděžda Tomčíková převzala v Ostravě šek pro stavbu pomníku v místě tragédie u Studénky.

Jezdíte už běžně vlakem, nebo je to pro vás stále těžké?

Odhodlala jsem se jet vlakem před dvěma měsíci. Byla jsem se svojí třídou na exkurzi v Brně, takže jsem nejela sama. Chtěla jsem to tak překonat. A jednou se mnou jela do Prahy kamarádka. Vlastně jsem už absolvovala tři jízdy. Minulý týden jsem vyrazila sama, abych zkusila, jaké to bude, do Pardubic za Vendulou Horákovou. Od lednového předávání cen pořadu 112 jsme se totiž neviděly. Sama si dávám takové úkoly, překážky. Jízda vlakem je ale pro mě těžká i dnes. Myslím si však, že každá je o něco lehčí. Ale některé věci, jako jsou různé zvuky, třeba brzdění, ty jsou pro mě velmi nepříjemné. Do Studénky pojedu na vzpomínkovou akci vlakem, poprvé od loňského srpna.

Berete vlakové neštěstí u Studénky jako osud?

Nikdy jsem se nezamýšlela nad tím, že by to mohl být osud. Ale třeba jsem si říkala, co bude devátého září 2009. Možná nemá devítka žádnou sílu, já nevím.