Profil Stana Gazdíka

Již od dětství ho přitahoval sport, vojenská uniforma a armádní život. V roce 1989 nastoupil na vojenskou službu. Protože mu život v civilu nevyhovoval, přihlásil se v roce 1991 do náboru Francouzské cizinecké legie. Díky výborným výsledkům se jako první člověk z východní Evropy dostal do jednotky Group Commandos Parachutistes, která má pouhých dvacet pět členů. Za patnáct let se zúčastnil několika misí, například v Sarajevu, Kosovu, Kongu, Čadu. Po návratu založil akreditovanou organizaci, se kterou pořádá u nás i v zahraničí školení v oblasti prevence násilí, výcviku sebeobrany a ochrany. Předává tak své vlastní zkušenosti, které za ta léta nasbíral v terénu.

Co vás vedlo k založení organizace IAODG?
Když jsem po patnácti letech skončil u cizineckých legií a byl jsem u speciální jednotky, tak jsem si říkal, že jsem se naučil hodně věcí. Školíme civilní i státní sektor, policii, armádu. Říkal jsem si, že mám už dost zkušeností a mohl bych je předávat.

Co nabízíte svým klientům?
Já to říkám tak, že urychlujeme vývoj jedinců. Předáváme jim funkční techniky a zrychlujeme jejich technický vývoj. Dáváme jim na míru to, co potřebují.

Říkal jste, že semináře pořádáte pro civilní i státní sektor.
Ano, máme celkem pět kategorií. Policie, armáda, bezpečnostní složky, civilní sektor a ostatní.

Ostatní znamená konkrétně co?
Jedná se o různé klienty, zdravotníky, taxikáře, ze školství. Dokážu ty problémy přizpůsobit na danou problematiku agrese. Většinou jde o problémy s agresivními jedinci, zpacifikování osoby apod. Každá skupina je rozdílná. Nemícháme jablka s hruškami, tedy co ukazujeme státním složkám, neukazujeme sekuritním službám.

Dnešní kurz patří mezi ty, co je pro veřejnost.
Ano, pro ty, kdo se chce obohatit. Jak byl teď například problém v Uherském Brodě. Objevila se tam nečekaná agrese, lidi z toho byli vyplašení a nevěděli, jak mají reagovat. Snažím se předávat tu myšlenku, kde jim něco řeknu a ukážu a oni si to v té krizové situaci mohou vybavit. Už to někde slyšeli, tak rychleji zareagují. Buď se mohou schovat nebo utéct. Případně si hrát na supermana a snažit se agresora zneškodnit.

Zmínil jste Uherský Brod. Poprvé se taková agrese objevila v České republice a lidi začali panikařit.
Hlavně prezentace události v médiích je nechutná.

Myslíte si, že teď bude větší zájem o semináře tohoto typu? Jak reagovat na podobný útok?
To jsou takové vlny. Než přijde bouřka, je hezky, potom je metelice a nakonec to stejně utichne a je zase hezky. Tady to bude podobné. V této situaci je důležitý moment překvapení. Samozřejmě nemůžeme jít proti přírodě, když je někdo „namakaný" nebo je pod vlivem nějakých látek , tak laik stejně nic moc neudělá. Jsou dvě možnosti. Buď ho můžete překvapit, nebo můžete utéct. Pokud to nejde, tak vznikne jednoduchá rovnice. Kdo s koho, boj na život a na smrt.

Jak tedy vnímáte tu prezentaci v médiích, kdy jsou najednou po bitvě všichni generálové.
Přesně tak. Je to mediální hnus. Snaží se najít nějakého viníka. Ten se možná najde sám, možná bude mít špetku viny, ale ta stejně opadne. V danou chvíli se rozhodl takhle nebo možná dostal jasné nařízení, takže chybu neudělal. Obětem už teď nikdo nepomůže. Tak co nyní budeme řešit, že nikdo nebude moci chodit se zbraní?

O tom se také hodně mluví. Jak může mít zbraň někdo, kdo není duševně v pořádku.
Podle mě je legislativa udělaná plus mínus dobře. Ať to zůstane, jak to je. Kdo má psychické problémy, tak se přes pohovor dál nedostane a zbrojní průkaz nezíská. Nikdy ale nevíme, co se může stát. Absolutně normálním lidem se může v životě přihodit něco, co je změní. Kdyby někdo například ublížil mému dítěti, nebo znásilnil moji ženu, tak taky nevíte, co mi v té hlavě přeskočí a mohl bych se pak chtít pomstít.

Při podobné mimořádné situaci, jako se například udála v Brodě, jaký je největší klíč k úspěchu, když už člověk má základy obrany?
Základy jsou takové, že když jste v prostoru, tak pořád musíte mít přehled, co se kde děje. Nesledovat jen svůj talíř nebo své pivo, ale sledovat i okolí, takže ihned zaregistrujete, že se někde vyskytuje hrozba. To je první opatření, kdy máme možnost ještě utéct. Každý má ale spoustu výmluv, proč je jen ve své ulitě. Lidi potom přijdou, položí květiny, svíčku, to je sice hezké, ale až když se něco stane. To je to špatné. Když se nic neděje, nic neděláme. Proč postupné pozitivní krůčky vůči ostatním neděláme každý den. Tohle bohužel nejde změnit hned. Ale to je už otázka výchovy mládeže.

Myslíte výchovu v rodině nebo ve škole?
Základem je rodina. Rodič se musí snažit vést děti k aktivitě a nenechat je jen koukat na televizi nebo počítač. Každý má zase výmluvy, proč na to nemá čas, ale to je už o prioritách. Jak si dnes vychováme mládež, taková bude zítra.

Když už se ale podobná krizová situace stane, myslíte si, že by měla být obrana proti nim zapojena i do výuky ve školách?
Určitě. Připravuji projekty o civilní připravenosti. Vlastně se vracíme na braneckou připravenost. Pro školy základní, střední, teď budu mít přednášku i v mateřské škole. I ty děti by měly vědět, jak se hýbat a reagovat. Ne být agresivní, ale ve školách se často setkáváme se šikanou, tak je potřeba vytvořit „národní sílu", kdy větší skupina ukáže to dobro těm zlým a ti pak nemají šanci. Chtělo by to sjednotit. Udělat program, který by byl psychicko–fyzicko–taktický. Prostě jak reagovat, když na vás někdo udělá „bububu". Když se leknete, uzavřete se a už z toho neutečete.

Jak tedy správně reagovat?
Už třeba jen zvednout ruce a naučit si ubránit hlavu. Jakmile je lidí více, už můžou utvořit nějakou obranu. Rozdíl je, když má útočník zbraň. Ale člověk si taky může během chvilky nějakou vytvořit. Sedíte v restauraci, vezmete do ruky vidličku, už máte za dvě vteřiny bodnou zbraň. Tohle by se mělo třeba pomocí přednášek šířit dál.

Myslíte si, že podobné útoky budou i nadále?
Každý si musí uvědomit, že na něj kdekoliv číhá potencionální hrozba. Člověk si běžně říká, že tohle se mu nemůže stát, že to je jen ve filmech. Ale podle toho, co mám za sebou, vím, že to může přijít kdykoliv. A většinou se hrozba objeví, když to nejméně čekáte. Nikdy nevíme, co přijde. Není to žádná demagogie nebo hysterie. Prostě musíme žít normálně, ale být připravený na všechno. Samozřejmě teď není důvod se bát jít do restaurace. Spíše si myslím, že nebude dlouho trvat a něco se stane ve škole.

Proč myslíte?
Agresivita dětí ve školách stoupá. Stačí, aby nějaký mladík vzal zbraň tátovi, který ji bude mít špatně zabezpečenou a to bude mnohem větší problém. Důležitý je všímat si u ostatních nějakého mimořádného chování. Najednou se nechce bavit, odsekává. To je pak třeba řešit situaci například s učitelkou. A není to bonzování. Už tímhle se dá předcházet těmto hrozbám. Zajímat se o člověka a jeho už pak třeba ani nenapadne jednat radikálně.

Přesně před jedenácti lety se ve svitavské škole stala vražda. Šestnáctiletý mladík zasadil svému učiteli osmnáct bodných ran. V hodině před celou třídou, aniž by se mu někdo snažil zabránit. Myslíte, že jsou v dané situaci opravdu v takovém šoku, že nezareagovali?
Prvním ranám by samozřejmě nezabránili, ale mohli mu v podstatě zachránit život. To je ten tunel efekt. Nevidím, nechci vidět. Když vidíme, že se před námi něco takového děje, měli bychom samozřejmě zareagovat. Takové to hrrr, na něj. I mého tříletého syna to učím. Vidí v televizi něco špatného, už by šel na něj. Je to samozřejmě formou hry. Umí ale takhle identifikovat zlo a dobro. Když vidí, že třeba manželka odchází a nerozloučila se se mnou, běží za ní, aby se vrátila. Prostě to takhle doma máme a on si všiml změny.

Máte nějaká pravidla, jak by se měl člověk chovat?
V akademii pro juniory je říkám. Nelžu, nekradu, neberu drogy, ctím rodinu, držím slovo. To se taky snažím učit svého syna. Něco slíbil? Musí to splnit. Nebo ať příště raději nic neslibuje. Podle mě to jsou základní kameny, na které ale lidi v dnešní civilizované době kašlou. Nekladou na to žádný důraz. Bohužel je to spíše opačně. Bezostyšně kradou, na rodinu kašlou, drogy si taky občas dají. Dát slovo pro většinu vůbec nic neznamená, natož ctít ostatní. To je pořád jen „já, já, já" a v tom je ta chyba.