Od staré hájenky jsou vidět sekáči v barevných pláštěnkách. Dostat se k nim není úplně jednoduché. Holínky jsou nutnou výbavou.

Náročný terén

Louky jsou ve skutečnosti rašeliniště a mokřady, kde se nacházejí vzácné druhy rostlin. Technika se sem nedostane, proto musí nastoupit dobrovolníci s kosami, křovinořezy, hráběmi a vidlemi. Opatrně kosí louky, aby chráněné druhy rostlin nezničili. A tak to dělají už přesně třicet let. Dvacet let sem jezdí Petr Jílek, kterému ostatní říkají Diego. „Roste tady hlavně rosnatka okrouhlistá, která je také ve znaku chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. Podařilo se nám ji zachránit a rozšířila se na poměrně velké území. Jsou tu taky prstnatce májové, což je nejefektivnější vstavač, který má krásné fialové klasy. Když kvetou, je jich plná louka. Najdeme tu taky upolín, ostřice a violky,“ vysvětluje Petr Jílek. Mezitím se už parta dobrovolníků obléká do plášťů, bere hrábě a vidle a míří na louku. Sice silně prší, ale uklidit posekaná tráva se musí. Zbývá jim ještě půl hektaru. „Trávu musíme vynést na vidlích až na odvozové místo mimo močál, kam se dostane traktor. Sekání a vyklízení trvá spoustu hodin, je to těžká a namáhavá práce,“ dodává Jílek. Vzpomíná, že před dvaceti lety jezdilo na Damašek více dobrovolníků. Byly časy, kdy se jich na sekání sešlo i sedmdesát. „Ale dneska už používáme techniku. Kosami sekáme jen ta místa s rosnatkou,“ podotýká Jílek.

Bůček i svíčková

Už dvacet let se účastní akce také Martina Vopařilová, dnes předsedkyně Českého svazu ochránců přírody v Poličce. „Poprvé jsem na Damašek přijela asi ve třinácti letech. Hlídala jsem děti lidem, co tu sekali louky. Od té doby přijíždím už každý rok. Tento víkend se zapojilo do práce skoro padesát lidí a na hájence máme taky šestnáct dětí. Je to těžká práce, a tak je potřeba i vydatné jídlo. Musíme stále doplňovat energii, takže máme bůček, uzený, pečený, řízky a dneska taky svíčkovou s knedlíky, šlehačkou i brusinkami,“ říká Vopařilová. Parta dobrovolníků na Damašku se těší z toho, že pomáhají přírodě. „Je spousta organizací, co pořád něco plánují, ale my jdeme, vezmeme hrábě a vidle a uděláme to. Je to sice těžká práce v náročném terénu, místy totiž člověk zapadne až po zadek, ale máme radost, že děláme něco konkrétního pro přírodu,“ dodává mladá žena.

Pohyb na louce, kde jsou pod trávou i tři metry rašeliny si dobrovolníci pochvalují. „Mám popraskanou kůži na nohou. Tady se mi to vždycky vyléčí. Něco na té rašelině určitě bude,“ tvrdí žena v černé bundě, která se zručně otáčí s hráběmi. Starší muž to vidí jasně: „Mozoly a tráva, to je Damašek.“