Sám měl tu šanci několikrát se s bývalým prezidentem setkat. MIROSLAV BRÝDL hovoří o všech setkáních jako o úžasných okamžicích.

Vzpomínáte si na první setkání s Václavem Havlem? Kde se odehrálo?

Poprvé jsme se setkali v Portmoneu, kam se přijel podívat. A pak se taky zajímal o pomník Zdeňka Nejedlého. Jedli jsme spolu pstruhy a potom jsme šli na zámek. Sedli jsme si na stejné místo, kde seděl Portman s Váchalem a tam se dohodlo setkání sedmi prezidentů v Litomyšli. To bylo naše první setkání. Pak už jsme se viděli častěji. Byl jsem s ním také v Třeboni, když jsem měl dovolenou, a taky ve Washingtonu, když končil. Bylo to úžasný. Bylo to v roce 2003 a šel jsem tehdy i na večeři do Světové banky, kde bylo pět stovek Američanů a oni mu vestoje vzdávali čest. Byl jsem u toho a to jsou zážitky, osobní zážitky, a opravdu nezapomenutelné. Byl velká osobnost, ale přitom taky velký člověk. Tady na těch schodech u Smetanova domu jsme stál s prezidenty, fotili jsme se. Když jsem řekl, že prezident Richard von Weizsäcker má narozeniny, že mu chci dát slivovici, tak pak přišel Havel, že mu dá taky slivovici.

V čem byla z vašeho pohledu ta jeho síla?

To byste s ním museli sedět. Když se mluvilo o politice, tak byl silný, když se mluvilo o něčem jiném, tak byl taky silný. Mám s ním jeden krásný zážitek. Popíjeli jsme spolu v Třeboni a přinesli nám kaviár. A on hned říkal, že musíme být jako carští důstojníci. Nevěděl jsem, jak to myslí. A on říkal, že ke kaviáru se pije vodka. Mluvil jsem, jak mluvím a on taky. Manželka mi pak vyčetla: Ty zkazíš pana prezidenta. A já jsem jí říkal, že je přece stejnej jako já. Nebo když Ladislav Horáček vydával své knížky, tak to bylo v jedné restauraci a to považuji za vrcholné setkání, kde vedle sebe seděli Tigrid, Horáček, Ruml, Havel, já a Petruška Šustrová. Probírala se velká politika a pak jsme měli jít ještě do jiné hospody, jenže přilítla Havlova ochranka a že tam nemůžeme, protože je tam na stole nahatej Magor. Takových setkání bylo. Václav Havel byl zkrátka lidský.

Zavzpomínejte na setkání sedmi prezidentů v Litomyšli. Jak ta myšlenka vznikla a co se ve městě dělo?

Potom tady byl blázinec. Snad tisíc policajtů, prezidenti přijížděli. A k tomu mám taky jednu příhodu. Týden předtím se říkalo, že letadla nepřistanou, že bude špatné počasí. Tak Václav Havel tehdy v klidu říkal, že teda přistanou ve Vídni a dovezeme je z Rakouska. Prostě si s ničím nedělal starosti, zatímco já z toho byl vykulenej. Ale všechno jsme zvládli.

Jak dlouho tehdy trvaly přípravy tak důležitého setkání?

Půl roku a Václav Havel do toho ještě onemocněl, takže pak byl v Lánech a já jsem za ním jezdil. Najednou jsem seděl u kulatého stolu mezi potentátama, ale já protokol neznal a sedl jsem si, jak jsem si sedl. Všichni se na mě různě dívali. Dokonce než jsem měl mluvit k panu prezidentovi, tak ti z protokolu přede mnou klečeli a prosili, co budu říkat. A já jsem jim řekl: Copak já vím. Když byl koncert ve Smetanově domě, kde dirigoval tehdy Neumann, tak byli všichni prezidenti nadšení. Docela se nám to podařilo. Já jsem pak byl s panem prezidentem ještě v Levoči a ve Slovinsku. Oni si ti prezidenti říkali „litomyšlský kruh“. Pak přijel Václav Havel z Budapešti a říkal, že v Litomyšli to bylo stejně nejlepší.

Pak do Litomyšle Václav Havel přivezl další významnou návštěvu, a to španělského krále.

Toho sem nedovezl, to jen doporučil španělskému králi, protože se prezidentům tady tak líbilo. Byli někde v Barceloně, kde o setkání mluvili s královnou Sofií. Původně měl letět španělský král do Telče, ale pak si to rozmyslel a přijel do Litomyšle. Takže mně pak starosta v Telči nadával. Václav Havel mě pozval na Pražský hrad, když tam byl španělský král, tak jsem se převlékal do smokingu někde na záchodě. Olga byla úžasná. Říkala mi, že to musíme v Litomyšli všechno španělskému králi ukázat. Pak jsem tady v Litomyšli vzal krále do hospody. Sice mě členové protokolu sprdli, ale pan prezident, když jsem přijel do Prahy, tak mi říkal, abych ho taky vzal do hospody. Bylo to takové normální. Myslím, že takový prezident tady už dlouho nebude.

Kdy jste se naposledy viděl s Václavem Havlem?

Sešel jsem se s ním, když mu bylo sedmdesát let. To jsem byl pozvaný na jeho narozeniny. Nám se to tam s Láďou Horáčkem nelíbilo a chtěli jsme jít domů. Havel nás viděl a šel za námi a povídal: Chlapi, ještě nechoďte. Takových setkání jsem zažil hodně, byla osobní. Ještě si vzpomínám, když bylo panu prezidentovi šedesát let, tak jsem mu dal červenou čepičku kosích bratrů. A lidi z jeho protokolu mi pak říkali, že v ní jezdil na koloběžce po Pražském hradě. Už ani vlastně nevím, kolikrát jsme se sešli. Mockrát.

Co pro vás znamená osobnost Václava Havla?

Pro mě osobně znamená velký kredit Čecha. V tom Washingtonu ho brali obyčejní Američané. Dělal nám velkou čest, měli bychom si z něho něco vzít. A trochu se tak chovat. Já to taky moc neumím, ale kdyby to trošku šlo, bylo by to prima

Havel mohl bydlet u nás…

„Než přijeli do Litomyšle prezidenti, tak jsme mluvili o tom, kde budou bydlet. Já jsem říkal, že si je rozdělíme po Litomyšli, že zařídím nějaké vily a Havel že může bydlet u nás doma a někdo třeba u Zoubků. A ti z těch protokolů úplně šíleli, jak si to jako představuju. Mělo to dohru. Přijel jsem na ministerstvo financí žádat o peníze a tam už se to vědělo. A oni říkali: Takovej šílenej nápad ještě nikdo neměl.”

Miroslav Brýdl