Otec i o šest let starší bratr také jezdí na motorkách. Už ale tak často nezávodí. Oba se totiž především starají o Davida a poskytují mu tu nejlepší péči, aby podal co nejlepší výsledek. Davidovi je devatenáct let a má před sebou slibnou kariéru závodníka.

Kdy jste s motokrosem začínal?
Jezdím od roku 2000. To jsem začal tak nějak trénovat. Táta mi koupil motorku. Protože si koupil motorku brácha a já jako dítě jsem chtěl samozřejmě taky jednu. Bylo mi devět let. Nevím, kdy to bylo přesně s tím trénováním, ale závodit jsem začal roku 2001. Takže jezdím už nějakých deset let.

Chtěl jste sám, nebo vás tlačil otec?
Chtěl jsem sám. Určitě. To já jsem spíš tlačil rodiče. No, ono to začalo přes tátu. Koupil si nějakou endurovou motorku jenom tak na jezdění po vesnici. Bráchovi pak taky koupil nějakou motokrosovou. A já jsem prostě chtěl taky, až jsem je do toho dokopal, že mi taky koupili motorku. A pak jsme začali zkoušet i závody.

Kde jste jel první závod? Pamatujete si na něj?
Pamatuju. Bylo to v Semaníně u České Třebové. Ale kolikátý jsem dojel, to už nevím.

Ale dojel jste.
Dojel, to ano. To byly nějaké, myslím, hobby závody. Pak jsme byli na Slovensku v hale v zimě. To byl asi druhý závod. Nebo první? Tak nějak ty závody tehdy byly.

Kde trénujete?
Na celé Moravě. Tady na místní trati v Trnávce nejvíce. Pak jezdíme do Opatova u Svitav, do Bělé u Jevíčka, občas do Přerova, Mohelnice. Šumperk se teď obnovil, takže tam taky začnu jezdit. Trénuji tak dvakrát nebo třikrát týdně na motorce. Pak fyzičku. Kromě motorky jezdím také na kole, chodím do posilovny, běhám.

A nějaká zimní příprava? Trénujete třeba někde v cizině?
V cizině nejezdím. Na to nejsou peníze. To spíš zdokonaluji fyzičku. A na jaře začnu jezdit už v Čechách. Jsou dvě nebo tři tratě s pískem. Odhrne se sníh a jezdí se prostě na tom písku, kde to není namrzlé.

Jak často jezdíte na závody?
Každý víkend. Občas je třeba jeden nebo dva víkendy volné. Pak se zase jezdí třeba dva, tři měsíce v kuse. Přes prázdniny je to volnější. Měsíc třeba nic nebylo, ale v srpnu už zase budu pryč.

Uvidí vás lidé příští víkend na nějakých závodech?
Až ten další, kdy jedu na open mistrovství republiky.

Kdy budou nějaké závody v Městečku Trnávce?
V sobotu 23. července se tady jede juniorská Morava. To nevím, jestli pojedu, protože to se budu chystat na ten český mistrák 24. července do Vranova nad Dyjí. Takže ještě vůbec nevím, jestli se doma svezu. Ale pak tady budou závody Moravy 14. srpna. To jezdím celé, tam budu.

Jaké jste zatím zaznamenal úspěchy?
Letos jsem zatím třetí v průběžném pořadí mistrovství Moravy. Teď jsme byli minulý víkend v Holicích na mistrovství republiky. Tam se mi docela dařilo. Jezdilo se sice v hrozném blátě, ale držel jsem se na třetí pozici. Pak jsem ale spadl, nebo spíše mě shodili, tak jsem dojel tu jednu jízdu pátý. Na druhou jízdu jsme nedali dohromady motorku. V tom závodě jsem kolem desátého místa. V republice pak kolem dvacátého.

Je nějaký závod, kde jste uspěl, ale nemusel jste být zrovna první, přesto si ho hodně ceníte?
V roce 2008 v Ostravě. To byl halový superkros v aréně. Tam jsem dojel v sobotu druhý. Jelo se nějakých deset rozjížděk. Z toho se postupovalo do finále. Do finále jsem se dostal. V neděli jsem po pádu z druhého místa skončil pátý. Ale tak to druhé místo, to je asi takové nejvíce vydupané, co jsem tam mohl dát.

Trenérem je otec?
Jo, jo. Trenérem i sponzorem…

Je přísný?
Je. Odmalička to bylo hodně na hraně, hodně přísný, ale teď už se to dá. (smích)

Když třeba jedete na závody, je jasné, že tam na vás dohlíží jako trenér. Ale když pak přijedete domů, odložíte závody a jste zase opět otec se synem a nebo dostanete ještě doma vynadáno?
Ne, to ne. Bývalo to tak, ale už ne. Už je to tak, že si to probereme všechno v pohodě a řekneme si, co bylo dobře, co bylo špatně a příště to udělám líp.

Na které závody vzpomínáte nejméně rád? Kde se třeba něco stalo, nějaký úraz…
Asi taky na Ostravu. Na halový superkros. Ale to bylo o rok později. Tam jsem v jedné finálové rozjížďce spadl a zlomil si ruku tak ošklivě, že se hned jelo do nemocnice. Tam se mi to snažili rovnat. Nešlo to. Než mě dali do kupy, prodělal jsem dvě operace. To bylo asi takové nejhorší zranění. Stalo se to před spoustou lidí. Bylo tam možná pět tisíc diváků.

A nějaké další úrazy?
Zpřetrhal jsem si vazy v rameni. To bylo taky na superkrosu. S tím jsem na operaci ještě nebyl, ale taky mě čeká.

Omezuje vás to?
Ano. Je uvolněné a vypadává mi. A pak koleno. Tam jsem si utrhnul menisky. Pak jsem si natáhl a utrhl vazy. Byl jsem už na pěti operacích, naposledy v zimě. Dělali mi kompletně celou plastiku vazů, spravovali dva menisky a chrupavku.

Ani po úrazech si neumíte představit, že byste dělal něco jiného?
Ne, to k tomu prostě patří. Za ta léta jsem si zvykl.

Určitě jste si za ty roky s ostatními jezdci vytvořil kamarádské vztahy. Zažil jste u nich nějaký horší úraz, než jste měl vy?
Kamarád Michal Špaček se zabil před třemi roky při závodech na mistrovství republiky.

Neodradilo vás to od závodů?
To ne. Ale bylo z toho hodně lidí špatných. Bylo to hrozný. To bylo to nejhorší, co se při závodech stalo.

A necítíte po tom třeba větší strach sám o sebe?
Když sednu na motorku, tak vůbec se nepřemýšlím, že se něco stane.

A co maminka na to?
Tak ta je z toho vždycky špatná. Ale prostě mě nepřemluví, ani nikdo jiný, abych s motokrosem skončil. Já si to ani nedokážu představit, že bych nejezdil.

Jste taková motokrosová rodina. Bratr ještě jezdí?
Brácha spíše trénuje. Jezdí se mnou po závodech. Pomáhá mi chystat motorky. Prostě všechno, co je potřeba. Je to můj mechanik na závodech. Táta pomáhá tady doma při trénincích. Mirek jezdí jen rekreačně. Když je čas, tak se jde se mnou svézt na trénink.

Ale vy jste teď s Mirkem vyhráli nějaký závod.
To bylo mistrovství republiky rodinných dvojic, tak jsme zkusili první závod. Pak ještě tak čtyři nebo pět závodů. Ale pak už se to kombinovalo s mými závody Moravy a republiky a nebyl na to čas.

Jel jste někdy závod v zahraničí?
Vloni jsem jezdil mistrovství na Slovensku. Letos se chystám ještě na dva nebo tři závody. Celý seriál ale nezvládnu. A před šesti lety jsme jezdili do Maďarska na závody. Finančně je to poměrně náročné.

Jezdíte pořád s číslem 57. A bratr Mirek má 572. Je v tom něco symbolického?
Mám ho od začátku. A od té doby se toho čísla prostě nějak držím, aby mi ho nikdo nesebral. A Míra? On začal jezdit se 72. Ta dvě čísla dal dohromady a teď má 572.

Máte nějaký cíl, co byste chtěl vyhrát? Nějaký titul…
Tak letos asi mistrovství Moravy do toho třetího místa určitě. A třeba časem toho mistra republiky?

Jak to vidí Trenér?

Vždycky byl můj sen, aby David jezdil závodně motokros. Samozřejmě, že už jako malý kluk chtěl jezdit. Ale musel jsem ho do toho taky tlačit. To víte, každý tatínek chce ze svého syna něco mít. Ale David si musel sám rozmyslet, co vlastně chce. Motokros je finančně dost náročný sport, ale hlavně je to o pořádné makačce. Taky hodně záleží na štěstí a na jeho píli. Na ničem jiném. Při tréninku ale neodporuje. Maká, maká, protože chce. Budoucnost svého syna vidím perspektivně, ale musí makat. MIROSLAV MATOCHA, otec a trenér Davida