Čtrnáctou výroční cenu si včera převzal MARIO KUČERA. Město reprezentuje nejen jako úspěšný hudebník, ale především se celý život věnuje práci s dětmi a mládeží.

Jak jste se k práci s mládeží a s dětmi dostal?

Za to vděčím hlavně svému staršímu bratrovi a Ladislavu Halačkovi z Moravské Třebové. To byl vynikající kantor, který nás k této práci dostal. Začali s námi pracovat v turistickém oddílu. V té době už jsem k tomu přičichl i já. Už v roce 1960, to mi bylo třináct let, ještě když jsem byl na základní škole, jsem měl svůj první oddíl. Dodnes se na ty děti pamatuji a ony si pamatují mě. Když se setkáváme, vzpomínáme na ty časy. Dělali jsme akce i o sobotách a nedělích, noční túry. Jejich rodiče se nebáli mi je svěřovat.  Potom na gymnáziu jsme se na skautském potlachu setkali na Budislavi s Edou Trtílkem, ředitelem  Domu dětí a mládeže (DDM) v Moravské Třebové. Tam jsme si dali ruku na to, že budu pracovat v DDM. V roce 1967 jsem nastoupil a zůstal jsem až do roku 1974, kdy jsem přešel do Svitav. Hodně jsme s dětmi cestovali po Českém ráji, po Tatrách a také jsme lezli po Jizerských horách. Děti psaly deníky, mají několik sešitů. Hodně jsme toho prožili, a tak to všechno začalo.

Kde všude jste s dětmi byli?

Začínali jsme v Čechách, máme prošlapanou Vysočinu i Krkonoše. Bratr je v Liberci, velice dobře to tam zná. Provedl nás Jizerskými horami, místy, kam bychom se ani nedostali. Tři týdny jsme pobývali v Transylvánských Alpách v Rumunsku. V průběhu roku jsme si vyráběli krosny. S dětmi jsme byli také na Kavkazu. Po revoluci jsme vyrazili i na druhou stranu, projeli jsme Francouzským středohoří, sjížděli jsme kaňon. Úžasné to bylo také v Irsku. V Norsku jsme absolvovali třítýdenní pobyt s astmatiky a alergiky.

Na co rád vzpomínáte? Dovezli jste si určitě hodně zážitků.

Na putovních táborech jsme psali deníky. Každý den měl na někdo na starosti napsat zážitky z toho dne. Zápisy existují dodnes. Vracím se k tomu a probírám, kde jsme co zažili. Jaké momenty hrály roli. Jednou jsme vyrazili do Českého ráje. Byla hrozná bouřka, padaly kroupy. V bufetu jsme se sešli s bratrem.  S ním jsme začali lézt po horách. Při slanění z jedné hory se muselo metr a půl skočit, ale Dáda Svojanovská nechtěla. Šest hodin ležela nahoře na skále. Pak ale musela. Dnes patří k východočeské špičce v horolezectví.  Zážitky máme i z Vysokých Tater. Lezli jsme na Lomnický štít. Juráš Kobylků šel vepředu, já vzadu. Přišel za mnou a říkal mi, že ztratil mužiky. To jsou takoví kamenní trpaslíci. Člověk si jich normálně nevšimne, ale kdo to zná, jde podle nich. Hledali jsme je. Šli jsme hodně krkolomným terénem, ale byla to bezpečná cesta. Jedna holčina na mě volala: „Ty hromadnej  vrahu, jestli to přežiju, tak si na tebe budu stěžovat".  Nahoře každý dostal čokoládu. Na všechno zapomněli a zase jsme se vraceli zpátky.

Máte i vzpomínky, ze kterých třeba zamrazí?

V roce 1977 se nám v Rumunsku stala nepříjemná příhoda. V Bukurešti jeden chlapec ztratil doklady. Myslel jsem si, že na našem velvyslanectví nám pomůžou.  Řekli mi, že mají po pracovní době, ať přijdu ráno. S dětmi jsme byli na nádraží, ale tam jsme přes noc nesměli zůstat. Jenže děti měly za sebou dvě stě osmdesát kilometrů po svých. Byly utahané a usnuly. Přijeli rumunští policisté a začali nás mlátit pendreky. Bylo to hrozné. Zjistil jsem, že je naproti čekárna pro cizince. Ve chvíli, kdy policisté postavili kordon a začali nás prolívat vodou, jsem zavolal na děti a přeběhli jsme do čekárny. Tam už si nás nevšímali. Druhý den jsem šel vyřídit papíry, abychom mohli pokračovat. Doktorka Ivana Augustová se šla s děvčaty  umýt. Během umývání jim ale toaletářka ukradla boty. Vzal jsem kameru a šel jsem točit, jak jednají s lidmi. V tu ránu byly boty zpátky a mohli jsme nasednout do vlaku a jet zase dál.

Co na to říká vaše manželka, když jste pořád s dětmi?

Moje žena to se mnou nemá jednoduché. Občas jí mezi druhou a třetí lžící u oběda řeknu, že jedu na týden pryč. Je hodně tolerantní.  Při této práci to ani jinak nejde. Vždycky věděla, že se této práce nevzdám. Párkrát jela také s námi. Byla se mnou i na expedicích. Až do pouště jsme ale ženy nebrali. Jela si prohlédnout historická místa. Tím, že jsme si to organizovali sami, tak se nám lépe pohybovalo.

Když porovnáte děti v šedesátých letech s dnešními, liší se v něčem?

Určitě jsou dnes jiné. Na počátku nebyla televize a jiné vymoženosti. Pořád jsme byli venku. Teď se dá sice děti vytáhnout ven, ale už to není takové jako dříve. Mají počítače. Těch, které mají zájem, je méně.

Co vás u dětí drží?

Vzácná je jejich upřímnost. Když se jim něco nelíbí, tak to řeknou. Dospělý člověk to přímo neřekne. Odhaduji, že za mnou chodilo tak sedm, osm generací dětí. Moji činnost  ovlivnila také muzika.

Vaším dalším koníčkem je zmiňovaná muzika. Máte taky kroužek hry na kytaru…

Vedu trampskou kytaru. Není to klasická kytara. Děti si na základě akordů zahrají a zazpívají. A to je fajn. Když je člověku dobře, zazpívá si, když je mu zle, zazpívá si taky. Písnička dělá divy. V šedesátých letech jsme začínali s beatovou kapelou. Scházeli jsme se v parku za městským úřadem. Jezdili jsme po zábavách a hráli. Už v těch šedesátých letech jsme dělali předjezdce Olympicu, tehdy se ještě jmenoval Karkulka. Vzali jsme kytary a mysleli si, že ovládneme svět. A to nám vydrželo až do vojny. Po vojně jsme přešli na country a založili jsme skupinu Union Pacifik. Pak přišlo nařízení, že kapely musí mít český název. Přejmenovali jsme se na Fialový expres. Jednou jsme jednotný klub pracujících požádali o mikrofony. Dozvěděli jsme se, že soudruzi kovbojové v Americe taky nezpívají do mikrofonů, tak jsme si je koupili sami. Naší nejznámější skladbou je  Vendolí. Tu jsme složili při magnetofonu ve Slavii. A má velký úspěch dodnes.