Obojí má na svědomí stejná osoba MARIE PAZDÍRKOVÁ. Cvičení jógy mělo v lednu patnáctileté výročí, tchaj-ťi se cvičí „teprve“ deset let. A to je určitě dobrý důvod, abychom si zašli s paní Pazdírkouvou popovídat nejen o cvičení, ale i o jejích pracovních pobytech v Tunisu a Libyi.

Jak jste se vlastně dostala ke cvičení jógy?

Pracovala jsem jako zdravotní sestra na oddělení ARO a tam nám umírali lidé a já jsem z toho měla většinou deprese. Až jednou jsem se dozvěděla, že k nám na Kalvárii (pozn. poutní místo v Jaroměřicích, na kterém stojí také hotelový dům) jezdí z TJ z Brna učitelé, kteří vedou kurzy jógy. Tak jsem se na jeden takový kurz přihlásila. Na celý týden, osm hodin cvičení denně čtyři ráno a čtyři odpoledne. A odtud jsem odcházela nádherně odpočinutá a plná energie, kterou jsem potom čerpala celý rok. A další rok jsem se na kurz přihlásila znovu.

A co tai-ťi?

Tak to jsem poprvé viděla v Libyi.

Tak daleko od domova?

Když byly děti malé, pobývali jsem pracovně tři roky v Tunisu. Když vyrostly, dcera byla na vysoké škole a syn už byl ženatý, byli jsme s manželem sedm let v Libyi. Pracovali jsme v největším rehabilitačním centru v Africe. Musela jsem se naučit arabsky, abych se tam vůbec domluvila. Později jsem se dokonce naučila arabsky i psát, přečetla jsem korán a jsem na to velmi hrdá. Právě zde, při návštěvě školy, jsem objevila tchaj-ťi. Děti tam učil čínský učitel a ony nám předvedly cvičení s tyčemi, holemi, řetězy i vějíři. Bylo to něco nádherného, s čím jsem se ještě v životě nesetkala. Až po návratu domů a zase u nás na Kalvárii.

Kde jste se tchaj-ťi naučila?

Já mám dva učitele. Pana Turnébra na tchaj-ťi a pana Zemana na jógu. Pan Turnébr z Prahy byl voják, který byl vyslán do Číny na pracovní stáž. I po ní tam jezdil vždy na půl roku a přitom studoval tchaj-ťi. Pan Zeman i s manželkou jsou učitelé, kteří se od mládí věnují józe, mívají o ní i přednášky. A velmi poučné.

Existuje více druhů tchaj-ťi?

Ano, samozřejmě, třeba se můžete naučit nádherný tanec vějířový. Kurz tu již proběhl, ale v té době jsem cvičila něco jiného a dodnes mě mrzí, že jsem se nezúčastnila. A stále čekám, že pan Turnébr udělá nějaký další.

Pro jaké věkové kategorie je tchaj-ťi a jóga určena?

Naprosto pro všechny. Není určeno žádné rozmezí a navíc, když vidíte mladé děvče, jak cvičí tchaj-ťi, je to něco opravdu nádherného.

Jak jste přišla na to, že budete v Jaroměřicích vést hodiny jógy?

Já jsem na to nepřišla dobrovolně, já do toho byla donucena. (smích) Moje kamarádky jednou přišly, že by se toto cvičení chtěly taky naučit. To ještě byla na světě moje maminka, která mě od toho odrazovala. Ale já jsem se nedala a zkusila jsem to. No a letos v lednu to bylo přesně patnáct let.

Jak často cvičíte?

Myslíte mimo hodiny pro ženy, které jsou v úterý, ve středu a ve čtvrtek? Denně. Já cvičím stále, jinak bych sestavy zapomněla. (smích) Je opravdu potřeba cviky stále opakovat.

Jak velký je v Jaroměřicích zájem o toto cvičení?

Cvičí nás celkem dost. Co se týká jógy i tchaj-ťi, vystřídalo se na hodinách už moc lidí. Ale teď tady mám ve třech skupinách asi třicet stálých cvičenek, které chodí pravidelně.

Co potřebujeme k tomu, abychom mohli začít cvičit jógu nebo tchaj-ťi?

Literaturu. Je potřeba vzít si knížku a položit se do toho. Jóga totiž není jen o sestavách a cvičení, jóga je totiž filozofie. Jóga se nedá cvičit stylem, že byste si řekla: „Teď budu cvičit jógu a nemám o tom vůbec ani páru.“ Takhle určitě ne. Musíte si nastudovat, co to jóga je. Je potřeba si také vybrat, jaký styl jógy chcete. Já jsem si například vybrala zdravotní jógu a spojila jsem ji s meditací. Potom je ale důležité najít si svého učitele jógy (každý by jej měl mít) a zajet s ním na jeden, dva kurzy, kde pochopíte základy a poté už můžete cvičit sami.

Co pro vás cvičení znamená?

Pro mě je to duševní i fyzický odpočinek. Hlavním důvodem cvičení tchaj-ťi je zklidnění psychiky. Já osobně jsem velmi ráda, že jsem tchaj-ťi poznala, jelikož jej pokládám za takový vyšší stupeň jógy. Je to meditace, při které neležíte, ale hýbete se. Při tchaj-ťi se totiž pohybuje každý sval, ale velmi pomalu. Jsou to malé pohyby, které dělají velké věci. A toto pravidlo platí bez ohledu na věk.

 

Poslouchali jsme vyprávění paní Marie Pazdírkové dvě a půl hodiny a vydrželi bychom určitě i déle. Ale byl čtvrtek a v Centru života a podnikání v Jaroměřicích už se pomalu začínaly scházet cvičenky. Poděkovali jsme za rozhovor a vraceli se domů. Ale rádi bychom paní Pazdírkové poděkovali ještě jednou prostřednictvím Svitavského deníku nejen za rozhovor, ale hlavně za těch patnáct let, které věnovala „svým děvčatům“, a za roky další, které jim určitě ještě věnovat bude.

EVA KOUDELKOVÁ, TEREZA HROUZKOVÁ A MARTIN GERŠL, ZŠ Jaroměřice