Malotřídka získala prestižní cenu Gypsy Spirit

Cenu Gypsy Spirit získala tento týden malotřídka ze Svitav. Zařadila se tak mezi neziskové organizace Český západ, Muzeum romské kultury i lékaře ostravské nemocnice, kteří zachránili život holčičce, která málem nepřežila žhářský útok ve Vítkově na Opavsku. Ředitelka dvoutřídní školy, kam chodí třetina romských dětí Radoslava Renzová se inspiruje u významných osobností a snaží se překonávat bariéry jak v lidech, tak ty úřední.

Vaše škola a vaše práce získala prestižní ocenění. Do Prahy jela celá škola, jak cenu přijaly děti? Setkaly se s Václavem Havlem?

Pro děti i dospělé to byl překrásný atraktivní večer. Děti se setkaly s Václavem Havlem, kardinálem Vlkem, Michaelem Kocábem, Magdou Vášariovou, Lejlou Abasovou, skupinou Gypsy.cz a dalšími. Bohužel se nám nepodařilo vyfotografovat se s Václavem Havlem, ovšem průběh celého večera nám to vynahradil. Připadali jsme si jako na předávání Oskarů. Samozřejmě, že získání ocenění v naší kategorii atraktivitu večera ještě zvýšilo. Nečekali jsme to. V závěru byly všechny děti pozvány na raut, osobnosti si nechaly podepsat, všichni s nimi ochotně debatovali. Největší přínos večera byl ale v atmosféře. V běžných dnech se často setkáváme s nepochopením, posměchem, zlehčováním, někdy i opovržením okolí. Bylo velmi povzbuzující strávit večer s lidmi, kteří nepochybují, chápou, cítí věci podobně.

Intenzivně pracujete na integraci romské menšiny do většinové společnosti několik let. Čím se liší přístup vaší školy od běžně zaběhnutých zvyklostí?

Naše snaha o prolnutí obou etnik – romského i neromského – vychází z potřeby poskytnout všem dětem podobné podmínky na životní startovní čáře. Pracujeme s dětmi, které srovnatelné podmínky z mnoha důvodů nemají, a cítíme se dost silní na to, abychom se to pokoušeli změnit. Současně jsme přesvědčeni, že tím přispíváme k osobnostnímu rozvoji všech zúčastněných.

Kde se inspirujete?

Inspiraci nacházíme u osobností, které ve své práci hledají přesah do budoucna. Jako je třeba zrovna Václav Havel. Zvládneme se také v pracovním týmu podporovat navzájem ve chvílích, kdy se práce zdá nemožně těžká.

Třetina žáků vaší malotřídky jsou Romové. Jaká je spolupráce mezi dětmi, daří se navazovat kontakty mezi rodiči napříč etniky?Jakou největší bariéru jste museli v této oblasti překonávat?

Největší bariérou, kterou jsme na začátku museli překonat, byly předsudky v nás, učitelích. Nějaký čas trvalo, než jsme dokázali o problému otevřeně diskutovat, abychom zvládli postupovat jednotně, rozdělit si úkoly a případně se podpořit. Také navazování kontaktů s romskými rodiči a zprostředkovávání komunikace napříč etniky jsme počítali na roky. Například socioterapeutické dílny se znevýhodněnými rodiči bychom si nedovolili organizovat (za pomoci Ericha Stündla a Vlasty Pechancové) bez několikaletého budování vzájemné důvěry. Navíc by bez ní rodiče ani nepřišli.

Nejjednodušší na tom všem je ovlivňování spolupráce mezi dětmi. Máme zkušenost, že děti uvěří dobré věci velice rychle a přirozeně. Samozřejmě s předpokladem bezpodmínečně pozitivního příkladu dospělých.

Modrá škola, jak se lačnovské malotřídce říká, je odlišná nejen vnějším vzhledem, ale i přístupem k žákům a výuce? Jak jste přijímáni veřejností, setkáváte se s nepochopením i u odborné veřejnosti?
Na někdy složitý přístup veřejnosti k modré škole jsem si již posteskla. Naopak u odborné veřejnosti se těšíme velké podpoře. Školu často navštěvují pracovníci ministerstva školství, ligy lidských práv, střediska integrace menšin. Minulý rok jsme získali od České školní inspekce označení příklad dobré praxe. Jsme Ekoškola, Zdravá škola, Férová škola. Věříme, že s každým projektem se nám podařilo posunout úroveň výuky dětí směrem k rozvoji nejenom školních kompetencí, ale i emoční a sociální inteligence.

Z lačnovské malotřídky, která vzdělává děti do pátého ročníku, odchází děti na druhý stupeň do jiných škol. Jak se vyrovnávají s tradičním způsobem výuky?

Většina dětí je zvyklá se do školy vracet. Můžeme tak jejich nezdary a úspěchy na základních školách a gymnáziu sledovat a přizpůsobovat tak přípravu dětí v pátém ročníku. Myslím, že děti po desátém roce věku již chápou, že na druhém stupni je způsob výuky jiný.

Vaše cesta do školství nevedla přímo. Mám na mysli, že mnozí učitelé po střední škole vystudovali školu vysokou a postavili se za katedru. Jakou cestou jste prošla vy, a co vás na ní ovlivnilo?

Jestli to můžu říct, tak já jsem byla v pubertě velice zlobivé dítě. Postavila jsem si hlavu a studovat nešla. Sedm let jsem pak využívala možnost služebního bytu a dělala kvůli tomu školnici. Teprve před třicítkou mi začalo docházet, že je potřeba posunout se kupředu. Začala jsem Vyšší odbornou školou v Litomyšli. Učili nás tam externisti s praxí s postiženými a jinak znevýhodněnými dětmi. Tolik mě to oslovilo nebo spíš ty příběhy tak zasáhly, bylo jasné, že se v tom tématu najdu. Šla jsem učit, dodělala si vysokou. V Lačnově jsem se setkala s dětmi, které se bez pomoci někoho, kdo jim poskytne naději, neobejdou.

Rozhodla jste se, že nabídnete dvěma romským děvčátkům, které jste si vzala do pěstounské péče, šanci na jiné životní zkušenosti, než jaké by získali při ústavní výchově. Bylo to těžké rozhodnutí?

Rozhodnutí nebylo těžké, protože mám obrovskou oporu v rodině. Zjistili jsme, že v širší rodině není nikdo, kdo by s přijetím romských dětí nesouhlasil.

Co byste vzkázala těm, kteří jsou svázáni předsudky nebo strachem, přestože adopci nebo svěření dítěte do pěstounské péče usilují, ale o děti odlišných etnik nemají zájem.

Setkáváme se s budoucími pěstouny, jezdíme je podporovat v jejich rozhodnutí. Chápu jejich obavy z romského dítěte. Dokonce si myslím, že přijetí romského dítěte do rodiny, kde nemají otázku etnika vyřešenou, je nemožné. Těžko z romského dítěte „vyrobíme“ myšlením bílou holčičku. Podobně ale z jakéhokoli dítěte se složitým biologickým zatížením „vyrobíme“ vzorného chlapce.

Na druhou stranu jsem sama důkazem, že když se ve vývojově bouřlivých obdobích podaří udržet silné sociálně pozitivní vazby, je na co navazovat, až dítě takříkajíc přijde k rozumu. Jen to třeba u mě dlouho trvalo. Moji rodiče měli naštěstí trpělivost. Neodsuzovali, nepálili mosty, čekali. Chci tím naznačit, že je důležité být připraven brát dítě takové, jaké je. Nesnažit se ho natlačit do mně přijatelné kolonky. Ustát fakt, že jsem dítěti pouze průvodcem, pomocníkem, oporou.