Malohanáčtina je jedno z mála nářečí ve východních Čechách. Svébytná řeč ale pomalu mizí. Na Jevíčsku jí mluví už jen velmi málo lidí. Svitavský deník chce novým seriálem přispět k tomu, aby nářečí zcela nezaniklo, ale naopak se šířilo mezi lidmi. Malohanáčtinu přibližuje František Václavek, duchovní otec Biskupického kaléšku, který o zachování řeči usiluje.

Můžete přiblížit malohanáčtinu? Jaký je to vlastně jazyk, jak byste ho charakterizoval?
Úžasný, svébytný, humorný, osobitý způsob vyjadřování. Taková je malohanáčtina. Je to jazyk našich předků, který je neustále živý, ale už spíše ve starší generaci. Mladí lidé jím hovoří spíše z legrace. Ale i to je cenné, neboť se snaží o správnou výslovnost a v kontaktu s lidmi, kteří tento jazyk ovládají, je to podstatně snazší, než to někoho učit „od píky“.

Kde všude se malohanácky mluví nebo mluvilo?
Malohanáčtina je jazyk Malé Hané, tedy části Boskovické brázdy od Městečka Trnávky po Boskovice. Náleží sem ale i část Drahanské vrchoviny, přibližně západní svahy. Je třeba říct, že to není uniformní jazyk této oblasti, neboť se poněkud liší výslovnost ve vesnicích Malé Hané od výslovnosti vesnic z „hor“. Dají se ale navíc rozlišit podle výslovnosti i jednotlivé vesnice, mnohdy sousedící.

Existují nějaké knihy napsané v tomto nářečí, nebo šlo výhradně o mluvenou záležitost?
Nejsem tak velikým znalcem, abych na tuto otázku mohl jednoznačně odpovědět. Neznám „velkého“ spisovatele nebo básníka, který by tímto jazykem psal. Ale rodáci z tohoto kraje učinili mnoho literárních pokusů, které tomuto jazyku věnovali. Nevýhodou tohoto jazyka je naprostá odlišnost výslovnosti od psané podoby. Slova stejně psaná mají při různé výslovnosti naprosto jiný význam. Například kopec - malá hora, kôpec - obchodník. A ke všemu už jsem viděl snahu o písemné vyjádření výslovnosti lišící se u různých autorů, tak se domnívám, že oficiální psaná forma tohoto jazyka není.

Vy se snažíte jazyk zachovat, oživit… Je to těžké naučit se nářečím mluvit? Mají o něj lidé dneska zájem? Mluví jím dneska vůbec někdo v Biskupicích, Jaroměřicích nebo v Jevíčku?
Naučit se tímto jazykem mluvit je určitě velmi obtížné. Jeho výslovnost je velice zvláštní a dá se samozřejmě odposlouchat, jako to dělaly generace před námi. Ale lidé, kteří s tímto jazykem začínají, mají neskutečné potíže, ačkoliv třeba jejich předci i v nejbližší linii tímto jazykem mluvili, ale ne s nimi. Vlastně neznám člověka, který by se to naučil od samých začátků sám, ale také musím říct, že zatím nebyla zřízena škola, ve které by se tento jazyk vyučoval. Zájem o něj se určitě zvyšuje. Mnoho nových tváří na Malé Hané, které si zde pořídily chalupu, to zkouší, ale je to pro nás starousedlíky spíše zdroj humoru. V mladé generaci je určitě mnoho příznivců tohoto jazyka a to je zárukou, že se neztratí. Jen je potřeba dbát na to, aby se v každé generaci takoví jedinci našli a udrželi. A jistěže se tímto jazykem na vesnicích ještě hovoří, a to nejen v okolí Biskupic.

Pořádáte v Biskupicích akce, které oživení pomáhají. Kaléšek je jen jednou z nich. Co ještě plánujete?
V posledních letech mohu s potěšením zaregistrovat snahu a ochotu lidí s tímto jazykem něco dělat. Moc nás není, ale nikde není napsáno, že nás nemůže být více. Máme být na co hrdi, neboť jiné originality, kromě malohanáckého kroje, už v našem kraji nenajdete. Má představa o chování se vůči tomuto jazyku je založena na humoru. Domnívám se, že jsme schopni touto formou dát tomuto jazyku více, než vědci jeho studiem a dokumentací. Takže snad se nám podaří dosavadní tradice udržet a snad v příštím roce uskutečníme druhý ročník „Dopalné“. Tato akce je tomuto jazyku našich předků věnována. A přivítáme každou aktivitu dalších zájemců o tuto svébytnost Malé Hané.

Malohanácké okénko - 1. díl

Pré se všecko nande na interneto

Tož co ten samet? Dvacet let hoběhlo jako voda a kdež se dívám na svět vokolo, tož potoke tečó jako před tém, slonko sviti a nebo só mrake jako dřiv, povodně take bele a bodó. Že be se změnile ledi, ani ň. Kradó jako dřiv, vekládajó vtipe jako dřiv, ženijó se, rodijó, ale pravda, hož si nemosijó dávat pozor na hobo. Každé dnes hned řekne, co mo slena na jazek přenese, každé si mesli, že se to muže, a tak se zase ledi sódijó o sto šest, ať to stoji, co to stoji.

No a jak se dvacet jedna roku po revoloce máme? No každé řiká, že na h…, ale po dědinách lice aut jak nikdá před tém, ledi hož z postote přestale ret na zahrádkách, zato se sekačkama hož po zahrádách nelicó jenom chalopáři, ale vrči to a řve ho každyho baráko. Kdebe měle bido, sázele be zemsky a zeli jako dřiv, teď si to radši kópijó a honijó machre, kdo má hostši drn. Všeci se tvářijó jako vzdělanci, každé drohé se chlobi maturitó (jak to po nás chce ta Evropská hónie) a vemenovany slova homijó tak děcka do páté třide. Pak pré se všecko nande na tem interneto. Všeci chcó stodovat a dělat nikdo. Ptal sem se onehdá děcek ve škole, kdo jim bode stavět a potom spravovat baráke. Pré Ukrajinci. Tak se meslim, ani nemáme moc na co těšet. Samostatnó kapitoló só naši neuplatni politici. Jestle si z nich národ vezme vzor cobe představitele pracovitosti, slošnosti a neprospěchářství, tak nás potěš Pán Bůh. No a vobyčejni ledi se mosijó starat jako vždecky, samet nesamet. FRANTIŠEK VÁCLAVEK

Zajímá malohanáčtina i vás? Máte nějaký námět, podnět nebo nápad? Zapojte se do našeho nového seriálu. Napište nám: svitavsky@denik.cz