Stréčko a tetičko, dnes vám bodo vekládat neco, nad čim zvostává muj rozom stát. Jak se všecko v té lidské společnosti vopakoje.

Začno ze šeroka, ale určitě se dobero pointe a ponahočeni. Deš sem dělal za totáče referenta pro véchovo mimo vehočováni na zemědělskéch odbornéch učilištích, tak sem poznal vosumnást řiditelu zemědělskéch učilišť. Ti, keři nařikale, co mají práce, ti nikde nic nehodělale. Tehde to bela absurdni doba a řiditelem jednoho učiliště bel holič. Pokaždy, deš sem tam přejel, mě vokazoval obrovsky poháre, kery dostal za vítězství v sótěžich v krasočesáni ož za první republike. Nevic si cenil toho nevětšího, blyšťaviho poháro, keré se leskl jak bote oficira a keré dostal za krasočesáni na mistrovství, považte Francie, celé Francie, v Pařižo. Ten řiditel měl zvláštni zálibo v poezii. Považte, tehde to šlo, zdavilo se tam, na tem učilišť, „Čest práci“, že milé struh řiditel nakázal, že všeci ti učni oboro traktorista bodó recitovat. Bela celoškolni sótěž v recitaci. Já, jako nadřizené orgán, sem bel v hodnotící komisi. A tehde sem si he pro sebe hovědomil důležitó věc, že si dobře pamatojo začátke, ale moc, nebo vůbec si nepamatojo konce. Recitovale všeci ti homóněni kluce, keři vám traktór pozlatijó, ale čist a psat se jim nechce. Nevic si pamatojo jednoho, keré recitoval ruske básničko s názvem „Mítink v Kanadě“.

A teď to přende. Malé klučina recitoval, pamatojo si začátek básničke „Mítink v Kanadě“ a po našem je to takhle: Vešil sem na tribuno v sále. Ten sál mě přepominal válko. Vešil sem a hoviděl sem je. Me sme bele varovani, že první tři řade nás přešle vepiskat. A to ticho mě přepomnělo ticho před prvnim véstřelem. Hoviděl sem je, te vežrance samoliby, jak žvékaji, kolibó se z nohe na noho. Tak vepadá tvář nepřitele. Dál si to nepamatojo.

A teď střih.Vo moc let pozděj sem já na schuze našeho bytovyho družstva stópl a hoviděl sem je, první tři řade, kery mě přešle za pár haliřu vepiskat a také se jim to podařelo a já sem také viděl to tvář nepřitele. Tak vidite stréčko a tetičko, jak se ta historie pěkně vopakoje.

S tém ředitelem, keré neměl vo zemědělstvi ani páro a pletl si řepo s bramborama, to dopadlo špatně. Za dobró práco na učilišť o dostal za vodměno zájezd do Vietnamo. Tam vonemocněl, do letadla ož ho nesle na rokách jako děcko.

A za pár dni pak homřel a do rakve si přil ten velké pohár za krasočesání z Pařiže.