V nové rodině žije i Lucie. Její dětství nebylo idylické, její maminka zemřela, když jí bylo deset let. Ale díky nové mamce se zklidnila a uvažuje, že by se v budoucnosti chtěla věnovat dětem. Nyní studuje pedagogickou školu v Litomyšli.

Dítě ulice

„Když jsem byla malá, tak jsem byla takové dítě ulice. Běhala jsem po venku, flákala jsem se, pila, kouřila. Měla jsem kamarádku a jednou jsme šly na procházku. Uviděla jsem paní s kočkami, které mám strašně ráda. Byla jsem ten typ, co se všude vetře, běžela jsem za ní a nezajímalo mě, jestli ta paní chce, nebo ne. Řekla jsem jí, že si pohladím kočky a pak přijdu na návštěvu. A to byla mamka,“ vzpomíná na první setkání s pěstounkou Lucie Brodníčková. Od té doby za ní chodila každý den a postupně se sbližovaly. „Pomáhala mi s učením, s matematikou. Ve třetí třídě jsem totiž propadala, Můj táta byl alkoholik a bylo mu úplně jedno, co dělám. Chodila jsem domů třeba až v devět večer a jemu to nevadilo,“ vypráví Lucka.

Těžké scény

Mezi Lucií a Hanou Brodníčkovou se rodil vztah. „Pořád jsem Lucce říkala, že musí někomu doma říci, kam chodí. Ona ale trvala na svém, že je to v pohodě, že se táta stejně neptá a není ani doma. Pak jsem si vynutila, aby mě s ním seznámila. Chtěla jsem, aby věděl, kam jeho dcera chodí,“ říká Hana Brodníčková.

Neoficiálně se začala starat o Lucii i její sestru Alenu. A tak to trvalo rok a půl, než požádala o svěření do pěstounské péče. „Bylo pro mě hrozně těžké přijmout pravidla. Nevěřila jsem lidem a dodnes s tím mám docela problémy. Nechtěla jsem sedět a učit se. Dělala jsem scény, trhala jsem učebnice a nepřemýšlela jsem o tom, že budu mít další problémy,“ přibližuje začátky soužití s odstupem několika let studentka Lucka. Chtěla mít mámu a její táta se o ni nestaral. Období bylo těžké také pro Hanu Brodníčkovou. „Ten vztah byl na začátku šokující. Neměla jsem zkušenosti a nedovedla jsem si představit, že by se nějaké dítě mohlo tak vzpírat běžným požadavkům. Ale zjistila jsem, že u těch deprivovaných dětí, které vyrostly v nestandardním prostředí, je to normální. Nemají základní návyky a je pro ně nepochopitelné, co je pro nás běžné a normální. Mají tendenci se hroutit, obviňovat se a nevěří lidem,“ vysvětluje Brodníčková. Uvědomila si ale, že to Lucie nedělá schválně a společně překonaly spoustu překážek. „Měla jsem tendenci pomáhat otci, protože jsem věřila, že si mě vezme zpátky. Pak jsem si ale uvědomila, že nejsem zodpovědná za to, že táta pije a že se k němu nemusím vrátit. Uvědomila jsem si, že jsou lidé, pro které chci být a jsem pro ně důležitá,“ dodává Lucie. Přiznává, že se poté hodně uklidnila, i když později v pubertě to s ní také dost „cloumalo“. „Měla jsem kamarádku na marihuaně a chtěla jsem ji zachraňovat. I dneska potřebuji někdy zachraňovat lidi a pak to se mnou fláká o zem a dostávám rány,“ podotýká Lucka. I když jedním dechem dodává, že je klidná a nepotřebuje si už nic dokazovat.

Nikdy neříká nikdy

Po peripetiích a složitém začátku si konečně vztah užívá i Hana Brodníčková. „Posledních pár let si opravdu užívám. Kdyby mi někdo před devíti lety řekl, že to bude takhle fajn, asi bych mu nevěřila. Lucka je správná holka, i když si pořád málo věří, ale má v sobě obrovský potenciál. Ale já jí věřím strašně moc,“ uzavírá Hana Brodníčková. V současné době se stará nejen o Lucii, ale také o její sestru Ajku a další dvě dívky Stázku a Aličku. Přiznává, že je to náročné. Při pohledu na Lucii však ví, že to má smysl a citově ji to naplňuje. A nikdy se nebrání tomu, že by přijala do své péče ještě další děti. Všechno ale chce svůj čas.

Konference v Kanadě mi pomohla

Devatenáctiletá Lucie Brodníčková dostala od informačního střediska Mikuláš šanci zúčastnit se mezinárodní konference o pěstounské péči v Kanadě. Studentka pedagogické školy v Litomyšli nabídku využila. „Na konferenci se sešly organizace, které pracují pro dětské domovy a pěstouny,“ přibližuje Lucie. Sama žije u pěstounky asi devět let a v budoucnu se chce věnovat dětem. „Na konferenci mi přišlo, že ti lidé skutečně pracují pro děti, že to není jen něco na papíře. Snaží se s problémy pohnout, zatímco v Čechách mi přijde, že je to ještě trochu pozadu, takový papírový systém,“ říká Lucie. Uvědomila si, že přestože je malá a má svoje mouchy, tak se nemusí ničeho bát. „Jsem, jaká jsem. To uvědomění byl pro mne silný zážitek,“ dodává Lucka. Jednou by chtěla pracovat s dětmi. „Už odmalička jsem chtěla být paní učitelka. Nyní ale přemýšlím, že bych možná více chtěla dělat s handicapovanými dětmi, které nemluví, jsou třeba týrané. Tahle problematika mne velmi zajímá. Stejně tak pěstounská péče, ale tam cítím, že s tím nepohnu, nezměním to,“ tvrdí Lucie Brodníčková, která po prázdninách usedne v lavici ve třetím ročníku pedagogické školy v Litomyšli.