Literární práce zhodnotili František Matoušek, středoškolský učitel ve výslužbě z Moravské Třebové, a Květa Korbářová, šéfredaktorka Svitavského deníku. Do krajského kola soutěže postoupily tři práce.

Ze kterých prací porota vybírala, si můžete přečíst. Autorkou jedné z nich je Jana Vodehnalová z Obchodní akademie ve Svitavách.

Zvolila téma: Jak se (ne)známe.

My a naši
 vrstevníci v Unii

Letos je to už deset let od doby, co Česká republika vstoupila do Evropské unie. Deset let volných hranic mezi jednotlivými členskými státy, neomezeného cestování bez pasu a obchodu bez cel. Jenže samotný vstup do Unie příliš nepomohl tomu, abychom se lépe poznali jako lidé. A také abychom o jednotlivých národech přestali mít předsudky. Jenže každý člověk a obyvatel státu má své vlastní myšlení. Každý se proto musí rozhodnout, jestli mu stačí znát jeden národ pouze z obecného pohledu nebo jestli se rozhodne poznávat svět vlastníma očima.

Sama jsem se proto rozhodla pro druhou možnost. K poznávání lidí z okolních států jsem zvolila sociální síť Twitter. Seznamování přes internet jde velice snadno, a tak jsem si během chvíle našla hned několik „kamarádek".

Jednou z nich byla Rachele z Itálie. Psali jsme si spolu dlouhou dobu. V angličtině, samozřejmě. Bydlí ve městě Saronno, které leží asi dvacet kilometrů od Milána. Během rozhovoru jsem se dozvěděla, že její styl života není moc odlišný od života mých vrstevníků v Česku. Když se totiž takové devatenáctileté Italky zeptáte na to, jak ráda tráví svůj čas, odpoví, že ráda navštěvuje kamarády a občas si přečte knihu. Tvrdí, že miluje hudbu. Proto má tolik ráda sobotní večery, když může vyrazit s přáteli do klubu. Co se hudby týče, velice oblíbený je italský rap a celosvětově známí umělci jako Rihanna nebo Shakira. Čímž se vlastně nic nemění, protože v Česku máme rádi český rap a komerční hudbu posloucháme také. Další zálibou Italů je hraní fotbalu. Italky místo toho chodí do posilovny, aby se udržely v kondici. Na otázku, co je pro Italy typické, mi však nedokázala odpovědět, protože každý člověk je jiný a nelze tedy shrnout obecné vlastnosti pro jeden národ.

Další slečna, se kterou jsem se seznámila, byla Catarina. Ta pochází z Portugalska. Dozvěděla jsem se od ní také spoustu věcí o životě v západní Evropě. Jenže opakovala pouze to, co jsem už slyšela. Sport, hudba, přátelé, škola. Nic víc. To mě přivedlo na myšlenku, že vlastně v mladých lidech napříč Evropou nejsou zase tak velké rozdíly, jak by se mohlo na první pohled zdát. Každý mluvíme jiným jazykem, to je fakt. Jenže nejde říct, že určitý národ poslouchá pouze určitou hudbu. Nebo se dívá pouze na určitý druh filmů a čte stejné knížky. Každý jsme jiný jako člověk bez ohledu na to, do jakého národa patříme.

Závěrem bych tedy řekla, že rozdíly mezi mladými lidmi v jednotlivých státech Evropské unie nejsou tak velké, jak se na první pohled může zdát. Lidé se totiž neliší tím, do jakého národa patří, ale tím, jací sami jsou. Berme to tedy jako výzvu. Využijme toho, že v dnešní době velká část populace mluví anglicky a seznamujme se napříč světem. A kdo ví, třeba právě díky takovému seznamování narazíme na kamaráda z jiného členského státu a porozumíte si natolik, že pro nás díky Unii nebude problém za ním i vycestovat a poznat tamější vrstevníky jinak, než jen díky internetu a povídání ostatních.

Více na:  www.denik.cz/naseevropa