Literární práce zhodnotili František Matoušek, středoškolský učitel ve výslužbě z Moravské Třebové, a Květa Korbářová, šéfredaktorka Svitavského deníku. Do krajského kola soutěže postoupily tři práce.

Ze kterých prací porota vybírala, si můžete přečíst. Autorkou jedné z nich je Anna Pražanová z Gymnázia ve Svitavách. Zvolila téma: V kůži europoslance.

Den europoslance

Přicházím do naší ani ne tak útulné, jak by se z televizních obrazovek mohla zdát, zasedací místnosti a sedám si na své přiřazené místo s krásnou číslovkou 666. Rozhlížím se a bezmyšlenkovitě vytahuji svůj tablet. Stejně jako každý den musím jako první zkontrolovat dnešní jídelní lístek. Je to už taková moje rutina, která je, jak si však právě uvědomuji, zcela absurdní. Jsem europoslanec, může mi být jedno, zda dostanu svíčkovou se šesti, guláš se šesti nebo vepřo knedlo se šesti nebo lososa, žraloka nebo, nebo… Ano, je to absurdní.

Opravdu jsem se dnes špatně vyspal. Znova se rozhlížím. Nečekaně, po dvou letech, co jsem byl zvolen, si poprvé svoje okolí prohlížím jinak. Kroutím hlavou nad činem svého souseda, který se snaží schovávat noviny pod pracovními materiály. Nevím, co mě překvapuje víc, zda to, že materiály vůbec má, nebo to, že ho po tolika letech ještě pořád baví, skrývat ty noviny.

Každý přece ví, nebo alespoň tuší, jak to tady chodí

Surfujeme po internetu, čteme denní tisk, odvádíme si tučné částky na naše konta a mizíme na Maledivy. Jen o některých našich činech se mluví více, většinou už se tolik neprobírají, a přestože si lidé stěžují, nebojím se říci, že už si zvykli. Avšak, děláme opravdu takovou chybu, že se snažíme naše, pro změnu si dovolím říci, nic nedělání zamaskovat slovy, že se snažíme držet rok s okolním světem, vzdělávat se anebo si odpočinout od tvrdé práce? Opravdu jsou to výmluvy? Pro většinu občanů, je už jedno jaké země, ano.

Novináři nás většinou ukazují v tom nejlepším světle. S trochou ironie by se dalo říci, že jsou to naši nejlepší přátelé, kteří dokážou napsat a také vymyslet nebo alespoň domyslet takové zprávy a titulky, že málokdo by minimálně týdenní dovolenou třeba v Karibiku nepotřeboval. A ruku na srdce, s piña coladou se hned lépe zapomíná, že o vás napsali, že máte na účtu nějakou částku plus pět nebo osm nul. Nakonec po pár hodinách na sluníčku s nějakým promile v krvi vám stejně nuly splynou…

Myslím, že se zase dostávám trochu jinam, než bych chtěl

Chtěl jsem se spíše zamyslet nad tím, jak moc a jak často se každý vidí na našem místě. Je celkem jedno, zda europoslance, poslance, premiéra, prezidenta nebo jenom starosty. Ale každý by dokázal rozhodovat lépe. Ale je to tak? Dokázali by všichni, kteří by tu byli, a denně prohlašují tato bojácná slova, odolat pokušení mít peněz kolik by chtěli?

Ale ať se nebavím pořád jenom o penězích. Opravdu by si kupovali každý den oběd, když by ho mohli mít zadarmo? Nevyužili by dovolenou, kterou mají povolenou, rozumějte, nikdo by ji neřešil? Vnímali by návrhy ostatních, kdyby stejně věděli, že je z nějakého důvodu nemohou schválit? Opravdu?

Sleduji mobil souseda přede mnou a sám začínám kroutit hlavou. Neodolali. Souseda v jeho hře právě sežralo nějaké monstrum. Ne, opravdu by neodolali.

Dnes se cítím opravdu zvláštně, levou nohu si opírám o sousedovo opěradlo a znova se pokouším přijít na to, proč vlastně nejsem spokojen. I když tohle jsem špatně formuloval. Proč nejsou spokojeni lidé. Ale to se ve mně probouzí můj bojovnější duch. Oni jsou spokojeni. Kdyby nebyli, nebyl by jsi tu, hlásá mi.

A já si připadám jako v těch filmech, kde se vaše já rozdělí na dvě miniaturní postavičky, které krouží okolo vaší hlavy. Jedna představuje anděla, zatímco druhá ďábla. Jedna mi namlouvá, že bych se přece jenom měl ujistit, zda i dnes budou po obědě zákusky a jí navzdory druhá razantně se vztyčeným prstem mi přímo přikazuje něco s tímhle vším udělat. Udělat něco pro lidi, aby změnili svoje názory, aby nás nepovažovali za to, za co nás považují.

Dobře, uznávám, moje fantazie nezná mezí. Sedám si normálně a představuji si, co by se stalo, kdybych s nějakým takovým návrhem přišel. „Moji drazí přátelé, europoslanci, pojďme se změnit a začněme něco dělat!“ Ano, nezní to tak špatně, až na „moji drazí přátelé“ a ten rozkaz, který říká něco o práci. Ne, tudy cesta nevede.

Přímo naproti mně sedí muž, kterému právě padá hlava. Nikdo z jeho okolí tomu nevěnuje nejmenší náznak pozornosti. Stále se ještě divím, proč taky? Upřímně, asi bych na sebe mohl být i hrdý za to, že si jenom čtu nějaké zprávy a projíždím jídelní lístek. Nikdy jsem tu ještě nespal. Ale, tohle je i pod moji úroveň, být hrdý na to, že nespím v práci. Co by na to mohli říkat občané, kteří manuálně pracují osm hodin? Nebo někdo, kdo pracuje ještě víc? Neřekli by o nic víc, než už říkají. Musím se pousmát nad tímto kruhem, který se pořád točí a točí a pořád se stejně dostávám k tomu stejnému.

Ale, konečně mě napadá řešení, a to jsou lidé. My, poslanci, ano, opravdu myslím i sebe, se nezměníme, protože jednoduše nemáme důvod. Ten nám musí někdo dát. To lidé z venku musí protestovat, dávat najevo, jak moc jim vadí to, co tu děláme, to, kolik bereme, a to, za co ty částky bereme. To právě lidé si musí přestat stěžovat a jsou to právě oni, kdo musí začít něco dělat. Ano, zní to nesmyslně, zní to jako sci-fi a zase jsem povolil uzdu své fantazii a začínám si představovat nějaké ty americké filmy, kde po prvních pěti minutách víte, jak film skončí. Ale, tohle nemusí být film. Tohle může být skutečnost. Ale pokud to právě občané nezmění, nezmění to nikdo.

Mám na tváři vítězný výraz. Ano, možná že jsem nic nedokázal, ale konečně jsem si něco uvědomil. Vím, že se nemusím cítit tak vinen, protože i ti lidé, kteří se mnou spojují zrovna ta ne nejlibozvučnější slova, nejsou tak bez viny, jak se zdá. Protože i oni by mohli začít konat činy. Proto zavírám svůj prohlížeč a ukládám tablet do tašky.

Vytahuji svoje poznámky a snažím se vžít do projevu, který okolo mě už asi pět minut zní a myšlenky na oběd nebo to, co by nás mohlo změnit, nechávám plout dál a sám sobě slibuji, že dnes… že dnes budu opravdu pracovat a koupím si oběd.

 Více: www.denik.cz/naseevropa