„Seznámili jsme se v autobusu. Jezdili jsme tehdy stejnou linkou do práce do Litomyšle. To bylo v roce 1950,“ vzpomíná Marie Kovářová.  Její manžel Bohumil připomíná, že se pak hodně sblížili. I on si na osudný den pamatuje. „Měl jsem zrovna po vojně a pracoval jsem v Litomyšli. Předtím jsem Marii vůbec neznal, ale padlo nějaké to legrační slovo a bylo to,“ říká Bohumil Kovář.

Odpustíme  si

Kromě radosti poznali manželé také  hořkost, ale stále se mají velmi rádi. „Vážíme si na sobě té dobroty, umíme si odpouštět a máme se pořád rádi,“ tvrdí Marie Kovářová.  Její manžel připomíná, že se nic nemá přehánět a že důležitá je poctivá skromnost.  „Je dobře, když jeden pro druhého udělá něco navíc a neříká mu to dopředu. Třeba jsem přišel z práce a manželka byla na poli, ale doma bylo potřeba vyprat. Tak  jsem se sebral a šel za ní na pole, aby si mohla jít domů. Když jsem měl dovolenou, tak jsem  i místo  ní chodil do  práce,“ vypráví  Bohumil Kovář.

Ochotní pomáhat

Sám sloužil na statku a po vojně nastoupil ke Sboru národní bezpečnosti do Litomyšle.  Pak pracoval také jako cestář na Poličsku. „V padesáti letech vstoupil do JZD Lubná, kde zůstal až do důchodu. V obci pomáhal na stavbě vodovodu a rovněž při akcích Z. Byl členem sboru dobrovolných hasičů a zakládal v Lubné svaz zahrádkářů,“ připomněl lubenský starosta Josef Chadima.

Marie Kovářová  pracovala roky jako švadlena v Litomyšli, ale velkou část svého života strávila v JZD Lubná v přidružené výrobě. Zapojila se také  do místního svazu žen.  

Recept na šťastné manželství Marie a Bohumil Kovářovi neznají, ale vědí, co je v životě  důležité.  „Lidé si musí rozumět a odpustit si. My jsme si vždycky rozuměli,“ podotýká Marie  Kovářová.  

Manželé měli tři dcery, dneska se radují ze šesti vnoučat a také ze tří pravnoučat.