„Nechci, aby tady bylo parkoviště, chci přírodu," volají jedni. „Ten obchoďák za městem vylidní centrum, zkrachujeme!" křičí druzí. „Nemáme hřiště," dožadují se třetí a čtvrtí hledají, kde vyvenčit svého psa. Všechny nároky na využití společného prostoru jsou svým způsobem opodstatněné. Jak ale sladit tolik kolikrát i protichůdných požadavků? Jak to udělat, aby daný prostor reflektoval potřeby uživatelů, tedy byl funkční a zároveň i esteticky hodnotný?

O tomto tématu jak udělat dobrou architekturu s lidmi a pro lidi se přišli v pondělí 14. dubna pobavit do Litomyšle ke kulatému stolu. K otázce Zapojování občanů jako principu s podtitulem Umí radnice naslouchat? se sešli starostové Litomyšle a Svitav, Michal Kortyš a David Šimek, Antonín Dokoupil z oddělení rozvoje města MěÚ v Litomyšli, architekt Petr Klápště z Ústavu prostorového plánování Fakulty architektury ČVUT v Praze a projektová manažerka Jolana Říhová ze soukromé nadace Proměny.

Mluvilo se o mnohém. O strategickém plánu města, o architektonických studiích čekajících na svou realizaci, o potřebě připravenosti města reagovat na aktuální dotační tituly. Je zřejmé, že u mnohých projektů není hlasu veřejnosti třeba. Málokdo z Litomyšlanů bude mít co říct k domovu pro seniory, k rekonstrukci chráněného domu U Rytířů či k úpravám sociálních zařízení. Ani ve Svitavách se veřejnost nebude vyjadřovat k rekonstrukci kanalizace, k projektu ubytovny pro bezdomovce či k cyklostezkám. Co ale v případě zásahů na litomyšlském Smetanově náměstí nebo svitavském sídlišti na Lánech, kde žijí stovky lidí? Je jim dán prostor k vyjádření? Je jim umožněno zapojit se do procesu vzniku plánu? Mohou samotní uživatelé ovlivnit výslednou podobu projektu, který se jich bytostně týká?

Své o tom ví v Litomyšli. Nadace Proměny, která stojí za realizací projektu obnovy Vodních valů a přilehlého parku u Smetanova domu (projekt Dialog mezi řekou a městem), věnovala procesu získávání podkladů od veřejnosti jeden celý rok. Informace byly získávány postupně a systematicky: z dotazníkových šetření, workshopů, z veřejných projednání, kulatých stolů, osobních komunikací, výstav návrhů a podobně. Od uživatelů pravidelných i občasných, jednotlivců i skupin, neziskových i komerčních, obyvatel i živnostníků. Ti všichni přinesli informace nejen o svém vnímání současného stavu území, ale i o svých budoucích potřebách, o životních aspiracích a vhodnosti navrhovaných řešení. Stejně tak i oni byli průběžně informováni o stavu věcí: prostřednictvím radničních listů, webových stránek, newsletterů, sociálních sítí, happeningů, komentovaných prohlídek. Zdá se, že otevřený dialog se vyplatil lidé berou vznikající projekt za svůj.

Že by řešení? „Ano, od nadace Proměny jsme se mnohé naučili," přiznává litomyšlský starosta Kortyš. „Pravdou je, že soukromá nadace na to má čas. Na mnohé jiné výzvy je ale třeba reagovat hned, mít připraveno něco v šuplíku," dodává, a jeho svitavský kolega souhlasně přikyvuje. Jaké zdržení sbírání potřebných dat tedy představuje? „Samotné získání vstupních dat není složité, to je otázkou čtrnácti dnů. Mnohem delší je příprava, ta může zabrat i dva-tři měsíce", říká odborník na vedení projektů s participací veřejnosti Petr Klápště.

Že je tato fáze ale důležitá, potvrdili i vítězové architektonické soutěže projektu Dialog mezi řekou a městem Martin Frej i Martin Rusina. Ze získaných dat mohli vyčíst, co je pro lidi na Vodních valech v Litomyšli cenné a proč, pochopit synergie, role a významy jednotlivých objektů (řeka, hřiště, louka, kulturní dům) a získané poznatky zakomponovat do svého projektu. Kvalitní architektura se tak jeví jako výslednice kvalitního zadání (se vstupy od uživatelů) a stejně tak práce kvalitního architekta/ projektanta. Teprve takto zpracovaný projekt se stává plnohodnotným podkladem pro zodpovědné rozhodnutí veřejné správy.

Co tedy chybí? Naučit se to! Naučit se vnímat důležitost, opodstatněnost a oprávněnost jednotlivých rolí a ponechat jim jejich místo. Nesměšovat je, nedegradovat jednu na úkor druhé. Tak jako už umíme své volené představitele v případě potřeby i odvolat (potažmo příště nezvolit), tak jako úředník dnes není pouhý slouha svého pána, ale respektujeme v něm jeho erudici, i občan, zvlášť pokud vnímavý, snaživý, aktivní (ano, právě ten, kterého demokracie nejvíce potřebuje!) si zaslouží svůj prostor. Až se tedy naučíme přistupovat k sobě s jistou pokorou a respektem, až se zbavíme vlastních samospasitelských komplexů, bude náš život zase o něco bohatší.

MARCELA BOŠTÍKOVÁ