Rodák z Hlinska vyrazil z Poličky do Chocně. Potom vařil ve vyhlášených pražských restauracích, přes matku měst se vydal do Vietnamu a teď kotví v australském Sydney, kde vyváří boháčům, místní smetánce a také pro celebrity. A aby toho nebylo málo, záliba v motorkách mu pomohla až do kolotoče slavné MotoGP, kde se setkal s uznávaným jezdcem Valentinem Rossim.

V roce 2011 jste pracoval u týmu Ducati a tím pádem i s Valentinem Rossim a Nickym Haydenem. Jak se takoví borci stravují?
Konzumují hlavně pastu, to je jejich. A samozřejmě dbají na zdravou výživu. Vydají hodně energie, takže potřebují i hodně cukrů. Kromě toho měl každý z nich svého osobního kuchaře, který jim sestavoval jídelníček na celý týden. Občas chtěli něco jinak, takže zaběhli za námi pro suroviny. Vařili jsme také pro jejich rodiny a VIP hosty. Díky tomu jsme se závody objezdili Evropu a v každé zemi vařili jen tamní jídla, takže Španělsko, Itálie i Česko a tak dále. Bylo to úžasné. Vždycky jsem se na to těšil, i když jsme tam strávili hodně hodin. Moc mě bavili i tréninky, občas jsme se na ně dostali.

Jak k vám oba jezdci přistupovali?
Nicky Hayden je uzavřenější a moc jsem se kolem něj netočil. Pravda je, že mě dost zajímal Valentino Rossi. To je hodně otevřený člověk, i když okolo sebe měl pořád ochranku. Byl jsem vůbec rád, že jsem se rok mohl pohybovat okolo tohoto seriálu. Prožil jsem francouzské Le Mans, španělskou Catalunyu.

Závodů jste si však moc neužil, že?
Byli jsme přímo nad paddockem (zázemím týmů) nad cílovou rovinou, takže na dobrém místě. Když byl start, vyběhli jsme na terasu. Samozřejmě, že musíte být profík, ale jedním okem občas kouknete na závod (úsměv). Hukot to byl solidní, já si ani nebral špunty do uší.

Jaké vlastně bylo angažmá ve Vietnamu?
Neuvěřitelné. Asi všichni kuchaři se shodnou, že Vietnam je mercedes mezi kuchyněmi. Tam je tolik druhů bylinek, že už ani nemají anglické názvy. První tři týdny jsem si říkal, co tam vlastně dělám, ale nakonec to byla paráda. Poznal jsem tam hodnotu peněz. Byl jsem i v chudých čtvrtích, kupovali jsme boty dětem, které neměly ani na rýži.

Co jste poznal v Austrálii?
Zaujalo mě, že si dokáží všechno vypěstovat sami. A stravování je tam na vysoké úrovni. To bylo neuvěřitelné. Dokáží tam také na rozdíl od Česka ohodnotit kuchaře. U nás kuchaři pracují i patnáct hodin za mizerné platy. Existují také tři kritéria, která mi ukázala, proč zůstat v Austrálii – obrovský respekt mezi lidmi, jsou tam čerstvé suroviny a široká škála ryb dobré kvality a třetí je tři sta dvacet dní modrá obloha. Lidé jsou tam příjemní, po ránu si dají kafíčko a jsou šťastní.

Vaříte v podstatě na konci světa, jak se Austrálii říká. Jaké trendy a chutě Australané vyznávají?
Najdete tam i lidi, co jedí ve fast-foodech jako Američané. Ale mezi svými přáteli mám převážně takové lidi, kteří milují čerstvé produkty. Mají chuť třeba na krevety, také česká jídla. Jsou tu všechny chutě světa a je tu velké portfolio restaurací. Z australských jídel je hodně oblíbené jehněčí na bylinkách, česneku a zeleninovém salátu a hodně jedou ryby. Je to tak, jak to tady říká Zdeněk Pohlreich: „Když nebudete práškovat jako blázen, budete mít stálé zákazníky, rodiny se k vám vrací a nemusí z vás být milionář."

Vaříte v opeře pro umělce. Co mají rádi?
Pohybujete se mezi smetánkou a já už poznal i v Česku skoro celý showbyznys. Beru je jako normální lidi, kteří mají rádi dobré jídlo a každému chci udělat skvělý servis. Někteří lidé jsou VIP a vycházíte jim vstříc, naskočíte rychle do auta a něco seženete. Tedy pokud nejste na lodi, kde skočíte možná tak do vody (smích). Snažím se jim vyhovět a přetrhnout se. Pak můžete odejít i s dýškem pět set dolarů. Musíte si to vyšlapat, umět jazyk a posbírat hodně zkušeností. Mám sedm let specializaci na tradiční italská jídla.