Každá kultura má svůj jedinečný pohled na štěstí. Někde řeší hodně výzev a někde jen tak plynou v rytmu přítomného okamžiku. „Svoboda a pohoda je cítit třeba v Norsku, ale taky v Bhútánu a v Kostarice. Tam nic moc neřeší,“ usmívá se Kristýna Tronečková.

Její přítel Matouš Hurtík si myslí, že politika je jedna z věcí, kterou se v těchto zemích příliš nezabývají a jsou spokojeni s tím, co mají. „Jde i o materiální zajištění, kdy umí žít s málem,“ dodává v rozhovoru pro Deník.

Kdy jste se rozhodla cestovat po světě?

Kristýna: Vždycky mě lákalo cestovat a na vysoké škole jsem téměř každý semestr trávila na jiné univerzitě ve světě. Přišlo mi to jako dobrý nápad hledat esence kultur v souvislosti se spokojeným životem, a tak jsem pak v doktorském výzkumu začala bádat po štěstí v různých zemích světa.

To jste neměla stálou partu spolužáků, že?

Kristýna: Vystudovala jsme gymnázium ve Svitavách a pak jsem šla na vysokou do Brna na obor psychologie. Se spolužáky jsem se samozřejmě kamarádila, ale primárně jsem semestry trávila na univerzitách v zahraničí, v Dánsku, na Islandu, Norsku, Velké Británii, pak se moje studium přelilo do Bhútánu a do Číny. Těch destinací je dost, třeba taky Izrael.

Výzkum štěstí je vaše doktorská práce. Jak dlouho na ní už pracujete?

Kristýna: To už trvá několik let. Začalo to knihou Cesty za štěstím o Bhútánu, Izraeli a Islandu. Tehdy jsem si řekla, že je ten výzkum tak obsáhlý a zajímavý, že bych to ráda podala široké veřejnosti, aby lidé věděli, jak se žije ve světě a co je pro obyvatele různých zemí zdrojem spokojenosti a štěstí a mohli si vše dát do kontextu sami se sebou.

Navštívila jste mnoho zemí. Kde byli lidé nejšťastnější?

Kristýna: To je těžká otázka, každá kultura má svůj jedinečný pohled na štěstí, který tvoří propasti i mosty s těmi ostatními zeměmi světa. Někde řeší hodně výzev a někde jen tak plynou v rytmu přítomného okamžiku. Svoboda a pohoda je cítit třeba v Norsku, ale taky v Bhútánu a v Kostarice. To jsou země, zvlášť poslední dvě jmenované, které nic moc neřeší.

Co neřeší?

Matouš: Politika je jedna z věcí, kterou se v zemi příliš nezabývají a jsou spokojeni s tím, co mají. Jde i o materiální zajištění, kdy umí žít s málem. Mají vnitřní klid. Zjistili, že k tomu, aby byli šťastní, nepotřebují mnoho. Nepotřebují třetí auto, neženou se za výdělkem, odmalička jsou naučení, že mají být spokojení tak, jak jsou, a to promítají v celém životě.

Kristýna: Třeba v Norsku lidé v minulém století úžasně zbohatli tím, že objevili ropu. Nyní se nacházejí už v postkonzumní fázi, kdy hledí dál. Jde o společnost, která se již nežene tolik za penězi, ale za přesahem. Rádi se uchylují do svých chat v horách, které často ani nemají zavedenou elektřinu a vodu. Tam klidně rozjímají dlouhé dny, chodí na túry, běžkují, čerpají svůj klid a nic jim nechybí. Pobyt v přírodě, buď o samotě nebo s nejbližšími příbuznými, je pro ně nad všechno zlato světa.

close Kristýna Tronečková a Matouš Hurtík cestují po světě a zkoumají, kde jsou lidé šťastní a proč. info Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková zoom_in Kristýna Tronečková a Matouš Hurtík cestují po světě a zkoumají, kde jsou lidé šťastní a proč.

Co vám ty cesty dávají?

Kristýna: Přináší mi pocit štěstí a radost z objevů, že to mohu předávat dál a šířit radost.

Je nějaká země, kde jste se cítila natolik dobře, že byste tam chtěla žít?

Kristýna: Bhútán, Island a je to Norsko i Kostarika. I Japonsko. Neumím vybrat jednu zemi, je to kombinace. Každá země má něco.

Matouš: V Japonsku dokážete ocenit tu jejich čistotu, bezpečí, a i samotní Japonci nám v rozhovorech často uváděli, že si cení bezpečí a té krásné čistoty země, že to je jejich velké štěstí. Jako důkaz dobře fungující společnosti někdy uváděli čisté veřejné záchody, které vypadají krásně i třeba v metru. Oproti tomu třeba Island a Norsko jsou krásné severské země obrovskou sílou přírody, ze které čerpají místní a my spolu s nimi. Bhútán je zase himálajské království nasáklé tibetským buddhismem. Tam se žije na trochu jiných vlnách než tady v Evropě.

Na jakých vlnách?

Kristýna: Na vlnách přítomnosti, silné intuice a vděčnosti za každou dobrou radost. Bhútánci se nezabývají tolik materiálním zabezpečením, jakožto vnitřním klidem a duševní spokojeností. Místo hrubého domácího produktu mají hrubé národní štěstí. Všechna politická rozhodnutí musí projít přes to, aby lidé byli šťastní. Je to krásná myšlenka, které by chtěl být člověk součástí. Takže nejde jmenovat jedna země, každá má něco, co je inspirativní.

Cestovala jste vždy sama?

Kristýna: Některé cesty jsem podnikla sama, ale všude potkávala úžasné lidi.

A z pohledu ženy, která země je bezpečná?

Kristýna: Teď jsme zahrnuli Turecko, východ byl divoký, tam jsem v některých náročných situacích byla skutečně ráda, že jsem měla parťáka Matouše. Ale třeba Bhútán, kde jsem pobývala dlouho sama, je naprosto bezpečná země, kde se cítíte jako ve vatě, zahrnou vás tam láskou a starají se o vás jako o vlastní. V Japonsku jsem sice byla s Matoušem, ale ani tam by to nebylo pro samotnou ženu nebezpečné. Vlastně v žádné zemi jsem se necítila většinu času v nebezpečí.

Jak vás přijímali místní lidé třeba v Bhútánu nebo na Islandu?

Nádherně. Bhútán je země, kde vás lidé budou milovat. Island, tam je každý za sebe, ale když je potřeba, místní okamžitě pomohou. Drží při sobě, když se něco semele, přírodní katastrofa, výbuch sopky a podobně.

Ve třetí knize jste zkoumali štěstí v Turecku. Jsou Turci šťastní?

Matouš: Turecko je země velkých kontrastů. Mnoho Čechů ho zná skrze hotelové resorty, ale to není to skutečné Turecko. Projeli jsme zemi křížem krážem, ocitli se na úplném východě mezi Kurdy i na učesanějším západě země, kam zavítá více turistů a kde jsou na ně připravení. Od severozápadu až po jihovýchod země na nás často místní hleděli jako na zjevení. Bylo to úžasné, strhující i spalující. Turecku vévodí síla všech sil. Síla napětí. Turci se nemažou s ničím a s nikým. Jednají upřímně a bez příkras. Pokud jste jim sympatičtí, zahrnou vás obrovskou pohostinností a láskou, pokud je tomu naopak, nebojí se jít do konfliktu. Tuto obrovskou sílu často směřují do svých nejrůznějších intenzivních zálib – vášní. Potkali jsme tak třeba vášnivého houbaře, kterému se o houbách i zdá a každý večer listuje atlasem, potkali jsme ale i profesora sýrů, který svůj život zasvětil výrobě tohoto pokrmu. Ten nám neoblomně tvrdil, že štěstí spočívá v sýru. Vášně jsou tedy velký zdroj tureckého štěstí spolu s pospolitostí v rodině. Na takové rodinné pikniky rozhodně nedají dopustit.

To Japonci oproti Turkům působí mnohem klidněji, souhlasíte?

Kristýna: Japonci mají své emoce pod povrchem. Nesluší se projevovat emoce na veřejnosti, my tomu říkáme, že mají masky kabuki – dřevěné, malované masky z jejich tradičního divadla. Navenek mají tuto naučnou masku úslužnosti. Tyto masky pak strhávají před svými nejbližšími, s kterými se baví jinak. Japonci jsou obrovsky nápomocní a laskaví, ale pokud nedodržujete jejich tradicemi prověřená pravidla, dokážou se rozpálit do běla. A to klidně i na veřejnosti. Obrovsky nás lákalo pátrat pod povrchem tohoto fascinujícího národa.

Měli jste tu možnost?

Kristýna: Ano, v Japonsku máme kamarády už z dřívějška. Dostali jsme se tak do rodin a k dalším kamarádům kamarádů, kteří si s námi chtěli popovídat o tom, jak je to v Japonsku doopravdy. Bavili jsme se s mnichem, s pracujícími… Když chcete jít v Japonsku pod povrch, tak to chvíli trvá.

A Kostarika?

Matouš: Mají své heslo pura vida, což by se dalo přeložit jako čistý život, a má několik významů: možná, zítra, později, ráno, někdy. Kostaričané neřeší to, co se už nedá změnit, zabývají se skutečně jen podstatou věci, a to ostatní umí poslat po vodě. Možná právě proto nebývají moc ve stresu a žijí dlouhé životy, často až do sta let.

Kristýna: Jejich štěstí také umocňuje fakt, že v minulém století zrušili armádu. Na to jsou ohromně hrdí a často to zmiňovali v rozhovorech jako zdroj svého štěstí – spolu s divokou džunglí a divokými zvířaty, na které jsou obrovsky napojení.

close Kristýna Tronečková a Matouš Hurtík cestují po světě a zkoumají, kde jsou lidé šťastní a proč. info Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková zoom_in Kristýna Tronečková a Matouš Hurtík cestují po světě a zkoumají, kde jsou lidé šťastní a proč.

Turecko, Kostarika, Japonsko. Mají tyhle tři země něco společného?

Kristýna: Mají mezi sebou mosty, ale primárně jedna s druhou kontrastují. Turecko a Japonsko, jedna ohnivá na povrchu a druhá za maskami. Obě země třeba milují čaj, akorát Turci to berou čistě prozaicky: zalijí lístky horkou vodou, přihodí hroudu cukru a je hotovo. Japonci k tomu mají svůj tisíciletý složitý rituál převzatý od mnichů a specializované školy.

Matouš: Turecko a Japonsko jsou historicky výbojné národy, ale naproti tomu Kostarika v roce 1949 rozpustila armádu. Ta je mezi nimi klidná země, pohlazení, takový tlumič. Kostarika je jedna velká přítomnost. V měření štěstí je na předních pozicích kousek za Norskem a Finskem. Kostarika je přitom celkem chudá země, ale dohání to v osobním pocitu spokojenosti.

Co Češi, jsou šťastní?

Docela ano. Stejně jako Turci si rádi stěžujeme i šprýmujeme. Pro obě země je velkou sílou jejich typický humor, kterým si dokážou ulevit od náročné situace. Stěžování si je národní bonton, ale když se dostaneme pod povrch, tak často zjišťujeme, že se nemáme tak špatně, jak o tom hovoříme.

Vy jste šťastná?

Kristýna: Ano, moc. Jinak bychom tenhle výzkum ani dělat nemohla.

Kam pojedete příště?

Kristýna: Máme už něco vybrané, ale může se to změnit, jako se mění vše v životě. Bude to patrně Mexiko, Dánsko a Bali.

Kde jste vlastně doma?

Kristýna: Všude. Mám Svitavy ráda, mám tady svoji rodinu. Ale doma jsem tam, kde je moje srdce, kde zrovna jsem.