Sochy Aleše Veselého včera zmizely z Litomyšle. Nikdo se nepřišel rozloučit, jakoby jen lidé přihlíželi té poslední scéně divadla, na kterém se vestoje netleskalo. Komedie to nebyla, možná drama. A tu poslední slzu nikdo nezamáčkl. Rok chodili lidé kolem „obří žárovky“, kusu stromu, pahýlu na kruhovém objezdu a dalších monumentů. Litomyšlí hýbaly diskuze. Proč zrovna do našeho města navezli ten rezavý šrot a kusy dřeva? Ano, někdy to tak vypadalo. A kdo řekl, že se mu nějaká socha líbí, sklidil podezřívavé pohledy. Byly zajímavé, burcovaly a některé oslovily. Socha u zámku byla kouzelná, člověk se v ní ztrácel. Ta se mi líbila. Člověk o ní přemýšlel. No a co, tak se mi některé sochy fakt líbily…