Ája se narodila předčasně, už v šestém měsíci a bylo to vše o fous. Matka musela po porodu nějaký čas zůstat v nemocnici. Holčička podstoupila několik operací. Rodiče to ale natolik zasáhlo, že najednou zjistili, že spolu nemohou žít. Začalo to už v nemocnici. Nedokázali se domluvit, hádali se o maličkosti.

Nakonec to matka vyřešila po svém. Jakmile je obě propustili, vzala Áju a odešla k rodičům. Otci nic neřekla. Chtěla mít od všeho pokoj. Otec v tom ale viděl nespravedlnost. Byl přesvědčený, že ho matka chce o dceru připravit. Začaly soudní spory, u kterých se nebyli schopní dohodnout. Soudy jsou ale zdlouhavá věc. Než by se rozhodlo, jak a kdy bude otec Áju vídat, mohlo by to dopadnout taky tak, že ji neuvidí přes rok. A tak jim soudkyně navrhla naši službu a párovou terapii.

Áje byl tehdy rok, začínala zrovna chodit. Setkávání s otcem bylo domluvené na dvě hodiny každých čtrnáct dní. Bylo potřeba, aby si holčička na otce zvykla, poznala ho a přijala do svého světa. Ale než se tak stalo, byly nutné párové konzultace. Na nich si rodiče mohli vysvětlit, co se vlastně stalo, sdělili si své postoje, vyjádřili hněv a agresi vůči sobě. Odpustili si a začali se domlouvat, jak to s dcerkou bude dál.

První Ájiny kontakty a krůčky k tátovi byly krkolomné. Postupem času bylo na holčičce vidět, že otec už není neznámá osoba. Přestala se ho bát, vyžadovala hraní, pomoc při chůzi, smála se na něj a vyhledávala ho. Otec se také něco přiučil. Krmil ji, přebaloval. Zvládl potřebné úkony, které každý rodič potřebuje znát. Tento asistovaný kontakt dopadl dobře. Rodiče se byli po nějaké době schopní domluvit a potkávat se dál někde jinde, bez naší pomoci.

Některé jizvy se, pravda, nezhojí. Nakonec je ale nutné, aby rodiče překročili své stíny a dali prostor domluvě, protože nejde jen o jejich vztah, ale zejména o dítě, které potřebuje rodiče oba.

KATEŘINA VENCÁLKOVÁ,
Centrum J. J. Pestalozziho