Rudy Linka (kytara), Norman Edwards (bicí) a Dan Fabricatore (basa) si na pódiu rozumějí, baví se a hlavně UMÍ.

Frotman tria je nejen kytarový virtuos, ale také svérázný a velice přemýšlivý člověk. RUDY LINKA, jazzový světoobčan se po roce opět představil ve svitavské Fabrice.

Proč vlastně jazz?

Zhruba kolem patnácti jsem ochutnal atmosféru kolem Karla Velebného a ta mě naprosto pohltila. To bylo ono. Samí vtipní a inteligentní lidé. Ta muzika se k tomu přidružila. Takže jsem skočil z Beatles přímo na Milese Davise. Vyměnil jsem Zappu za jeho CD a druhý den, když jsem to chtěl proměnit zpět, už to nikdo neměl zájem, takže mi Miles zůstal. Ale vážně – tato muzika vypovídá o tobě, tady se odhaluješ, za nic se neschováš, já ji nemůžu dělat jinak, ona si vybírá mě, ne já ji.

A ve třech?

Ve třech vzniká okamžitý dialog. V tu ránu na sebe reagujeme. My nechceme znít jako automat z desky, má to znít a zní to každý den jinak, rozhovory.

I přesto, nehrozí někdy povinnost?

My to máme naopak. Když máme večer koncert, od rána se těšíme. Když nehrajeme, tak si stejně hrajeme pro sebe. Mám štěstí na lidi. Dan se mnou hraje už dvanáct let. Účinkuje na čtyřech mých deskách. Normana jsem učil na umělecké škole v New Yorku, vybral jsem si ho je výbornej.

Je vidět, že vaše muzika lidi oslovuje, že jí rozumí a přitom jazz je hudba přece jen okrajovější nebo lépe řečeno složitější…
Já to cítím tak, že dobrá věc nepotřebuje vysvětlovat. Věřím tomu a potvrzuje se mi to. Lidé cítí, že to od nás je upřímné, že nás to baví a ten přenos funguje. Navíc tady v Čechách je neskutečně pestré publikum. Ve světě na jazz chodí většinou vyčleněná část lidí, poznáš to na nich. Tady, třeba v Hradci Králové si přišla jedna babička oslavit na náš koncert osmdesátiny. Dala si ho k narozkám. Když jsem se to dozvěděl, říkám jí: „Ježišmarjá, paní, nehrajeme moc nahlas?" „Nenene, chlapci, pokračujte, je to moc hezký." Ona ta muzika je napříč vším. Když skládám píseň, nepřemýšlím - teď tam dám tohle, to by se mohlo líbit. Ne! Ze mě to prostě jde automaticky. To se nedá chystat. Vem si to třeba tady, u vás jsme hráli věci od U2, Hendrixe, to jsme vůbec neplánovali, prostě to přišlo. Nerozlišujeme. Hrajeme třeba v pondělí v Miláně a středa - Prachatice. A co? Nás to prostě baví. Je fakt, že někdy si říkám, jestli to sem tam nepřeháním. Dojedu si třeba pro pár lidí do Brazílie a vezmu je na koncert do Zlína, ale i takto se dá propojovat svět, ne?

Nedílnou součástí vašich koncertů je i mluvené slovo a hlavně humorně mluvené slovo. Vy máte svojský humor, musíte ho hodně upravovat napříč zeměmi, potažmo kulturami?

Trochu. Já třeba nemám rád vtipy. Někdo ti řekne vtip, ty se zdvořile zasměješ, ale je to strnulá situace. Já radši reaguji na věci, které se dějí a tím se vlastně i dostávám do mentality lidí té které země. Třeba americký humor je hodně podobný anglickému. Tady v Evropě mají podobný smysl pro humor jako Češi Belgičani. Reagují podobně a na stejných místech. Vám se to asi nezdá, protože v tom žijete, ale úroveň se tady ohromně zvedá. Byl jsem pryč třiatřicet let. Když sem přijedu vidím to na lidech. Jsou upravenější, zní to legračně, ale víš, kde vzniká kultura? Uvnitř. Kultura nejsou filmy, muzika obrazy. To je potom, to je navíc. Kultura je zevnitř.

Vždy jste chtěl být muzikantem?

Jako dítě jsem chtěl být archeolog. Teď jsem si koupil chalupu na Šumavě a lehce si naplňuji dětské sny. Kutám si tam v hlíně, získávám k němu vztah. I to je kultura. Moje aktuální deska vlastně nese v názvu (Re: Connect) určitý pokus návratu ke kořenům. Jsem chtě nechtě ovlivněn New Yorkem, ale mám zde chalupu a přes Švédsko to zase brousím do Čech.

MILOSLAV OVAD

Kdo je jazzman Rudy Linka
Narodil se 29. května 1960 v Praze. Už jako teenager si zamiloval jazz. Alba si půjčoval z americké ambasády v Praze i dalších fanoušků jazzu. V roce 1979 absolvoval klasickou kytaru na Pražské konzervatoři.
Na začátku 80. let emigroval do Švédska, kde studoval skladbu na Stockholm Music Institute. Získal švédské občanství. Tam potkal amerického baskytaristu Reda Mitchella a začal s ním spolupracovat. Později v USA zdokonaloval svůj talent v Jim Hall Fellowship na bostonské Berklee College of Music i v New Yorku na The New School, či soukromě u Johna Scofielda, Jima Halla či Johna Abercrombieho.
Sám se výuce hry na kytaru věnuje od roku 1989. Do roku 1995 vedl hudební oddělení na The Day School v New Yorku, v letech 1991 – 2000 pracoval jako hudební konzultant pro nejdůležitější hudební konzervatoře v USA (např. Berklee a Oberlin), Evropě a Kanadě. Od roku 2005 pořádá Bohemia Jazz Fest. (wik)