Poslední předvánoční týden je v křesťanském světě charakteristický tradičními zpěvy, které všechny začínají citoslovcem „Ó“. Například: „Ó, Moudrosti Nejvyššího, ty mocně i mírně řídíš všechno, přijď a nauč nás cestě rozumnosti.“
Jde o vyjádření údivu. A mne napadají otázky, zda se umíme divit. Nemám na mysli postoj rozčarování nad prapodivnými zvěstmi o jednání našich politiků nebo nad zkažeností mládeže a potažmo celé společnosti, ale údiv z krásna, příjemná závrať z dobra, či fascinace dokonalostí stvořeného světa.
Dokážu pochopit, že každodenní otročina v zaměstnání nebo zával požadavků a úkolů nás může natolik zneschopnit, že na údiv nemáme sílu a potřebnou vnímavost.
Jaké štěstí, že máme před sebou svátky pokoje. Za nedlouho se naši blízcí stanou skutečně našimi blízkými a dostanou příležitost k údivu: nad dárkem projevenou lásku, nad neočekávanou návštěvou, nad ubezpečením o naší sympatii vůči nim.
Přeji nám všem údivuplné Vánoce.
Petr Šabaka, vojenský kaplan z Mor. Třebové
