Začínal na staré liazce, pamatuje kontroly na celnicích a potýkal se i s migranty, kteří mu vlezli ve Francii do kamionu. Nejvíce se ale Jiří Jeník při cestách „pere“ s nedostavěnými dálnicemi.

„Když otevřeli za Vysokým Mýtem kus dálnice, tak to je hned čtvrt hodiny k dobru na cestě do Prahy. Což je pro nás pecka,“ vypichuje jednu věc, která mu udělala v poslední době radost.

Rozčilují ho naopak časté opravy, například na dálnice D1. „Může být dálnice úplně milionová, ale jakmile tam dají silničáři ty svoje smajlíky, tak to je konečná. Třeba v Anglii jsem nepotkal silničáře přes den, dělají v noci. Nasvítí dálnici jak na cirkuse a makají,“ směje se a hned pro srovnání připomíná úsek Mohelnice – Olomouc. „Tam je skoro neustále půlka dálnice zavřená. Hřebečský tunel, to byl teď extrém, tam jsem si letos postál. Toho, kdo to tak naplánoval, bych tam postavil a dostal by od každého lepáka. Tam jsem si letos postál… Dřív jsem z toho byl vystresovaný, ale stejně s tím nic neudělám. Teď si dám kafe, v klidu se najím, podívám se na maily a popojedeme.“

Teď jsou kontroly na hranicích kvůli migrantům. Měl jste s nimi někdy problém?

Měl. Přišel jsem na to, když mi lezli migranti do kamionu před přístavištěm cestou do Anglie. V noci mě zatarasili, udělali hlouček kolem auta. Měl jsem strach. Když na zrcátku vidíte černocha, který ukazuje, ať jsem v klidu, že si jen nastoupí a můžu pokračovat.

Jak to dopadlo?

Nastoupili, ale jezdíme přes kontroly a tam jsem hned nahlásil, že mám problém s migranty. Vytahali je ven. Ale dopadlo to tak, že jednoho přehlédli a já jsem ho převezl do Anglie. Schoval se totiž za palety z Vertexu z Litomyšle. Zavrtal se nějak dovnitř, když jsem sjel z trajektu, tak někde před Londýnem najednou rány a on chtěl ven. Zase jsem jel na parkoviště a volal jsem policii. Měl jsem papír z kontroly ve Francii, tak jsem naštěstí z toho vyvázl, protože jinak to jsou mastné pokuty.

Termíny autorských čtení s knihou Za volantem trochu jinak najdete ZDE

Jak dlouho jezdíte s kamionem?

Bude to už deset let. Původním povoláním jsem strojní mechanik, zámečník, ale nikdy jsem to nedělal. Začal jsem jezdit hned po vojně, takže jsem zažil i staré celnice a kolony na hranicích. Když se narodily děti, šel jsem dělat na Vertex a tam jsem vydržel skoro čtrnáct let. Pak jsem se vrátil za volant kamionu.

Kamion byl váš klukovský sen?

Víceméně ano, knížka tím taky začíná. Je tam malý kluk, který vidí velké auto. Vždycky mě jízda kamionem lákala. Jezdil jsem hodně do zahraničí, ale teď už jen po České republice.

Kde jste byl s nákladem nejdále?

Nejdál jsem se s kamionem podíval do Portugalska a Španělska. Jinak jsem jezdil Anglii, Německo, Belgii. Před lety jsem vyměnil firmu a jezdil jsem chvíli u kamaráda, tak jsem se podíval i na sever do Švédska a Norska.

A měl jste možnost se podívat i do měst nebo znáte z těch zemí jen dálnice a překladiště?

Dálnice, průmyslové zóny a firmy. Občas se stalo, třeba ve Španělsku, kam jsem jezdil pro ovoce a zeleninu, že jsem tam chvíli zůstal a měl jsem čas se někde podívat. Ale jinak je to furt život v kabině.

Má řidič tvrdý chleba, jak se zpívá v jedné starší písničce?

Jak kdy. Baví mě to, tuhle práci musí člověk milovat a nenávidět zároveň. Byly roky, kdy jsem jezdil do zahraničí a byl jsem úplně nadšený. Ale je to náročné na čas. Vyjížděl jsem v neděli v noci a přijel jsem v pátek večer a z víkendu jsem nic neměl. Celý týden jen v kabině. Člověk se v uvozovkách někam podívá, ale stejně je to pořád jenom dálnice, parkoviště…

Jak se to stane, že kamioňák napíše knížku?

Je to neobvyklé, ale stalo se to díky dceři Kateřině. Studuje grafický design a dostala za úkol udělat ilustrace do knížky, komplet sazbu a vazbu, obálku. Věděla, že něco píšu. Kdysi jsem jako přivýdělek psal reklamní články a to mě bavilo. Dcera potřebovala práci do školy a tak jsem si řekl, že to nenecháme jen ve škole. Dopsal jsem pár kapitol a vyšla kniha.

Co dostala dcera za známku?

To už nevím, ale s knížkou se dostala na mezinárodní výstavu knižního designu. Nebyla oceněná, ale byla na výstavě.

close Řidič kamionu Jiří Jeník z Litomyšle vydal svoji první knihu. info Zdroj: Deník/Iveta Nádvorníková zoom_in Řidič kamionu Jiří Jeník z Litomyšle vydal svoji první knihu.

Jsou v knize jen skutečné příběhy?

Jde o reálné historky, ale jsou trochu přibarvené. V celé knížce si dělám vlastně srandu sám ze sebe, to mají lidi nejraději.

Co vám řekli kolegové kamioňáci, že jste napsal knihu?

Ano, z toho jsem měl, se přiznám, největší strach. Ale potěšilo mě, že hodně chlapů říkalo, že se ve spoustě věcí viděli. Ohlasy byly dobré, proto už jsem nechával dotisknout druhý náklad. Po tom prvním se jen zaprášilo.

Příběhů musí mít z cest hodně. Takže bude druhý díl knížky?

Ano, bude. Už na něm pracuji, pár kapitol už je hotových, ale dcera má před bakalářkou, takže jako zodpovědný otec se držím toho, že nejdříve udělá školu a pak knížku. Druhou knihu bych viděl tak příští rok na podzim a bude silnější než ta první.

Jací jsou šoféři kamionů? Řidiči osobních aut vás někdy doslova proklínají.

Někdy nás vidí opravdu šeredně. Moje knížka je i tom, aby se na nás tak nekoukali. Je to jedno, jestli jedete v malým nebo velkým autě, je to o řidiči. Snažím se jezdit ohleduplně, někteří kolegové ale předjíždí za každou cenu.

Dáváte si echo mezi sebou, kde stojí policie, celníci a tak?

Vysílačky se dříve používaly více, jel jsem a dostal jsem echo, kde je kolona nebo policie. Ale od covidu se to změnilo. Už to ani nepouštím, kecy o politice, sportu, chlapi mluví, ale když něco chci zjistit, tak všichni mlčí.

Je rozdíl mezi kamioňákem z Čech, Polska nebo Anglie?

Třeba Poláci tady jezdí někdy jak prasata, ale když přijedete do Polska, jsou úplně jiní. V Čechách, když začnete předjíždět Poláka, tak přidá nebo si uvědomí, že jede pomalu a chvíli se s ním perete. V Polsku ale okamžitě ubere. Je to možná zase dané tím, že mají jiné pokuty. V Anglii jsou všichni vysmátí i policisté. Dají pokutu s grácií a úsměvem. Horší je východ, Rumuni nebo Bulhaři.

Co vás na řízení kamionu nejvíc baví? Řídíte i mimo práci?

Na dovolenou řídím, je to osobák, rád se svezu rychleji a navíc je to pryč od práce. Někdy mě to taky ale už nebaví. Teď jezdíme ve dvě nebo ve tři hodiny ráno nakládat, člověku se moc nechce. Pak jsou dny, že bych v pět ráno zase zalehl, ale nemůžu. Od masokombinátu bývá nakládka pro Slovensko třeba v deset v noci, aby zboží bylo ráno na místě. To je nejvíc protivné.