„To byla úžasná atmosféra! Představa, že budeme moci veřejně dát najevo, byť nějakou hodinkou strávenou pobíháním, jaký má člověk vztah k tomu zřízení, to mně přišlo jako vrchol života. Mohl jsem poslouchat ty, kteří už naplno žili v odporu proti tomu tehdejšímu režimu, a věděl jsem, že už cesta zpátky nebude.“

Vnitřnímu hlasu daly za pravdu události 17. listopadu na Národní třídě a následný masový protest Čechoslováků proti režimu. V Pardubicích se bytová setkání disidentů přelila do veřejných demonstrací. Již 21. listopadu Libor Kudláček s manželi Stibicovými, Jaromírem Voseckým a dalšími založili na půdě pardubického divadla místní Občanské fórum. „Hned v listopadu se rozběhla činnost pardubického Koordinačního centra Občanského fóra, které se velmi rychle přihlásilo o dialog s tehdejší mocí. Dodneška si pamatuji tu větu, jak jsme požádali národní výbor, abychom měli k dispozici všechny materiály, které se tehdy na té komunální úrovni projednávaly, a tím vlastně začal průlom Občanského fóra do politiky,“ dodává Libor Kudláček.

Současně probíhalo nepřeberné množství aktivit na podporu revolučních změn a všeobecné informovanosti o aktuálním dění, o čemž oficiální média zprávy nepřinášela. Vedle vitrín obchodů, jako bylo knihkupectví Jiřího Razskazova, či hotelu Grand, které sloužily jako provizorní plakátovací plochy, se podařilo získat přístup do regionálního deníku Zář. Pardubické Občanské fórum organizovalo výjezdy do okolních měst i větších továren. Každé odpoledne se před pardubickým divadlem konaly demonstrace moderované hercem Vladimírem Čechem. Souběžně probíhala jednání s vedením města. „Něco takového jsem si vůbec nedovedl představit,“ vzpomíná Libor Kudláček. „Pardubické Občanské fórum vzniklo vlastně totálně zdola. Bylo jen otázkou, kdo první se toho praporu chopí, kdo pak bude tím revolucionářem. A v Pardubicích to shodou okolností byla tahle naše parta.“

Ústředí Občanského fóra v Praze vyzvalo na konci listopadu k výměně funkcionářů ve volených orgánech a v Pardubicích zorganizovali podpisovou akci, která volala po odstoupení obou poslanců za Pardubice. Za ně byli kooptováni do Federálního shromáždění na konci prosince Zdeněk Jičínský a právě Libor Kudláček. „Pro mě osobně to znamenalo, že jsem někdy 28. listopadu už s nominací pardubického Občanského fóra odjel do Prahy do Špalíčku, kde probíhalo setkání těch, kteří měli jako první vlna nahradit odcházející,“ popisuje Libor Kudláček svůj první kontakt s vysokou politikou.

Z geografa se během jediného dne stal politik

Libor Kudláček se narodil v roce 1957 v Pardubicích do rodiny úředníka. Již jako jedenáctiletý se s kamarády zapojil do protestů po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vystudoval gymnázium a geografii na Univerzitě Karlově. Od středoškolských let hrál v několika kapelách, přes které se dostal do kontaktu s lidmi působícími mimo oficiální kulturní sféru. Díky osobnostem jako Petr Kabeš nebo Jiří Křižan pronikl do disidentského hnutí. Na konci osmdesátých let se aktivně účastnil protirežimních demonstrací podepsal petici Několik vět.

28. prosince 1989 se stal poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění a mandát obhájil i v prvních svobodných volbách. Poslancem a politikem zůstal v barvách Občanské demokratické aliance až do roku 1998, kdy spolu s Pavlem Bratinkou založil firmu orientující se na legislativní situaci v Evropské unii. „Listopad 89 postavil můj život na hlavu, ale jsem strašně šťastný, že jsem měl možnost prožít tyhle události i v nějaké aktivní roli,“ dodává Libor Kudláček.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.

Miroslav Tyč