Anežka Vrchotová je starší sestrou handicapovaného Vojtěcha Vrchoty, kterému se letos rozhodl pomoci benefiční festival Hudba pomáhá.
Anežka na svého mladšího bratra nedá dopustit, kdyby mohla, doslova by se pro něj rozkrájela. Vojta pro ni znamená hodně a jejich vztah ji ovlivnil natolik, že pomáhá nejen handicapovaným.


Jak jsi reagovala na nabídku, že by projekt Hudba pomáhá letos pomohl vaší rodině?
Mně v tu chvíli proběhlo hlavou: „To je super, něco takového pro Vojtíška!" V první chvíli se mi zastavilo srdce. Vojta je miláček, čistá duše. Na negaci jsem připravená, mluvily jsme o tom s mamkou. Jde o to, jak to lidé vezmou, ale to je u všeho. Vždy bude někdo, kdo bude závidět. Negativní myšlenky jsem si nepřipouštěla, spíš jsem radostí skákala dva metry vysoko.


Pamatuješ si na zlom, kdy sis uvědomila, že Vojta je „jiný" než ty a že s tebou nebude moci dělat veškeré věci?
Nikdy jsem nepřemýšlela 
o tom, že by mi kvůli němu něco utíkalo. I dnes s kamarády beru Vojtíška s sebou, povídá si s nimi. Je hodně společenský, nikdy jsem neměla problém, že by mě v něčem jeho handicap omezoval. Vždy jsem dělala hlavně ty věci, které mohl dělat i on. Ačkoliv tam některé komplikace byly, tak Vojtíšek je moje zlatíčko, já na něho nedám dopustit. Několikrát jsem se kvůli němu i poprala ve školce, když se mu někdo smál. To se přece nedělá. Já ho zbožňuju za to, jaký je. Patří mezi upřímné lidi, kterých by mělo být na světě víc. Pro rodinu nebyl přítěž, naopak obohatil nás všechny.


Jak to fungovalo doma? Co všechno jsi musela dělat?
Od mamky jsme měli zatavené různé fotky. Já jsem mu je ukazovala a on mi říkal, co 
na nich je. Vždy jsme si společně takto hráli. Když jsem byla starší, tak jsme si pouštěli písničky, kde se naučil nějaká anglická slovíčka či fráze. Poté jsem dorostla do věku, kdy jsem již věděla co a jak, a byla jsem schopná se o Vojtíška postarat. Hlídala jsem ho, když si mamka potřebovala odpočinout, ta pomoc se stupňovala. Teď mu díky brigádám ráda něco koupím, například chůvičku, aby se jednodušeji dovolal pomoci.


Jakým způsobem tě Vojtův handicap ovlivnil?
Ovlivnilo mě to docela hodně a umocněné to bylo i mamčinou prací s handicapovanými dětmi. Třeba už na střední škole, kdy jsme se spolužáky připravovali den se speciální školou, jsem byla jedním z organizátorů. Vazby k Vojtíškovi mě naučily komunikaci 
s handicapovanými lidmi. Tito lidé působí odlišně, ale odlišní nejsou. Lidé s nimi pouze neumí komunikovat, bojí se 
s nimi mluvit, aby se jich nedotkli. Díky Vojtovi jsem si rozšířila obzory a nemám žádné bariéry na rozdíl od mnoha dalších lidí při kontaktu s handicapovanými. Aktuálně se snažím spolupracovat s organizacemi a projekty, které pomáhají lidem 
s postižením, ale také seniorům.


Zasáhla péče o Vojtu do tvého volného času? Měla jsi někdy období, že jsi nechtěla pomáhat, ale dělat si věci po svém?
Nebyly to žádné velké problémy. Mé povinnosti byly spíše takové, že jsem přišla domů a mamka si šla zaběhat, odpočinout si. Vojtíška jsem pohlídala, pouštěli jsme si filmy a pohádky. Když se mamka vrátila, tak jsem mohla jít dělat své koníčky. V takové domácnosti nejde žít odděleně, člověk se musí dělit o povinnosti a dát prostor na odpočinek i tomu druhému.


Litovala jsi někdy Vojtu, mamku nebo sama sebe?
Samozřejmě že tam takové pocity byly, vždycky přijdou. Byly takové dva zásadní momenty, které mě hodně zasáhly. Bylo mi tehdy asi 16 let a Vojtíšek občas přijde s filozofickými otázkami. Tehdy přišel s otázkou, proč nemůže běhat a chodit. To pro mě bylo hodně těžké, protože jsem nevěděla, co mu na to říci. Dalším těžkým momentem bylo řízení ohledně Vojtovy plnoletosti. Vojta musel být prohlédnut psychiatrem a dalšími, odkud si přinesl čtyři stránky o tom, jaký je. Ačkoliv to znám, žiju s ním, vím jaký je, když jsem to četla, tak mne to dostalo. To bylo hodně těžké, asi nejhorší okamžik.


Provedla jsi Vojtovi někdy něco, čeho jsi později litovala?
Jednou jsem mu snědla čokoládu a on byl naštvaný. Musela jsem mu koupit 
novou.


Je něco, čím tě Vojta potěší?
Vojta mi vždycky zvedne náladu. Když se se mnou třeba rozešel kluk, tak říkal: „Anežko neplakej, to bude dobrý." Já si k němu lehla na postel 
a on mě hladil, utěšoval. Kdykoliv za ním přijdu, tak je vesele naladěný. Okolo sebe rozdává radost, lásku a spojuje lidi tak, že se u něho začnou chovat mile a otevřou svá 
srdce.


Jak bys charakterizovala váš sourozenecký vztah?
Já jsem pro něho ta velká sestra, prostě ho budu chránit, i kdyby měly padat trakaře. Vždycky budu ta, která mu pomůže, které říká svá tajemství a ví, že já to vyřeším. Jsem takový jeho deníček. 
V budoucnu mu chci všemi možnými prostředky pomáhat. Nedovolím, aby se měl špatně.


Jak se těšíš na koncerty a celkovou spolupráci s Hudba pomáhá?
Já se těším hlavně na electroswing od kapely Mydy Rabycad. Zatrsáme si, pobavíme se. Bude to super, je to skvělá kapela. Pro mě bude sice těžké skloubit koncerty
s ohledem na povinnosti, ale ráda si to přijdu užít společně s Vojtíškem. Děkuji všem, kteří přijdou. Chtěla bych, aby si uvědomili, že nepodpoří pouze Vojtíška a naši rodinu, ale že podpoří všechny okolo.

Ilona Holomková