„Založení města Jevíčka a první doby trvání jeho obtékány jsou… různými bájemi. Kdy a na kterém místě vlastně byla osada Jevíč založena, nebude lze z listin asi nikdy dokázati. Teprve snad nálezy archeologickými bude oprávněnost té či oné domněnky potvrzena neb vyvrácena“. Těmito slovy uvedl svůj výklad nejstarších dějin města na počátku minulého století regionální badatel Benjamin Popelka. V letošním roce, který je pro Jevíčko rokem oslav sedmi set padesátiletého výročí, vyšla Popelkova kniha v nezměněné podobě znovu. V souvislosti s tím si můžeme položit otázku: změnilo se za těch dlouhých sto let něco?

Ano i ne. Ještě než se však budeme zabývat proměnami historického poznání nejstarších dějin města, učiníme drobnou odbočku, která se týká Popelkova přístupu k archeologii. V době, kdy svou knihu o Jevíčku psal, se u nás archeologie jako vědecký obor teprve rodila a v odborných historických pracích se s archeologickými nálezy jako historickými prameny příliš nepočítalo. Svědčí o tom i to, že ještě v roce 1912, deset let po vydání Popelkovy knihy, se přední český historik Václav Novotný ve své fundamentální a dodnes užívané práci, pojednávající vyčerpávajícím způsobem o českých raně středověkých dějinách, výslovně odmítl poznatky archeologie zabývat. Tento přístup je dnes již naprosto nemyslitelný. Na druhou stranu je však v Popelkově pohledu přítomen veřejností dodnes široce sdílený názor, že jedině archeologické bádání může k poznání starších dějin přinést něco nového. Nic proti tomu, nutno ovšem dodat, že toto nadšení má i svou stinnou stránku. Archeologické prameny totiž, na rozdíl od těch písemných, netvoří uzavřený celek. Naopak, jsou v neustálém pohybu. Stačí malý záchranný archeologický výzkum nebo jen náhodný ojediněnlý nález a vše je jinak, než tomu bylo doposud. Soubor písemných pramenů je naproti tomu v zásadě uzavřený. Interpretace založené na písemných pramenech se s nimi proto i po delší době shodují. Jedinou cestou jak z této metodologické pasti uniknout je diferencovat argumentaci o minulosti podle toho, na jakých pramenech je postavena.

A to se týká i nestarších dějin Jevíčka a současného stavu jejich poznání. Bylo již naznačeno, že úroveň vědomostí v této otázce se od vydání Popelkovy práce posunula. Zásluhu na tom má nejen odborné diplomatické bádání, ale i práce jiného regionálního historika, Jaroslava Mackerleho. Jevíčské veřejnosti není třeba tohoto pozoruhodného a plodného badatele připomínat. Jako jevíčský rodák věnoval velkou část svého badatelského úsilí právě rodnému městu a jeho okolí. Původní profesí architekt, talentovaný výtvarník a ilustrátor, proslul jako velký znalec regionu. Studoval písemné prameny, sbíral etnografický materiál, věnoval se archeologii. Vědomosti, které načerpal, zúročil v dodnes cenné práci, která vyšla v roce 1958 při příležitosti oslav sedmistého výročí města Jevíčka. V ní mimo jiné předložil podrobný, kritický a současně invenční výklad nejstarších dějin města. Přestože dobře znal i archeologické nálezy, vycházel převážně z dochovaných písemných pramenů. Oproti svým předchůdcům, mezi nimi i Benjaminu Popelkovi, mohl využít prvních svazků kritické edice českého listinného materiálu, která mu umožnila vyřadit z výkladu o dějinách Jevíčka většinu moderních padělků a na část dobových falz pohlížet skeptickýma očima. Přesto je dnes obraz počátků jevíčské městské obce, který Mackerle ve své knize předestřel, z velké části překonaný. Důvody jsou prosté. Může za to dosud nejzásadnější objev, který byl v souvislosti se staršími dějinami Jevíčka od dob Popelkových učiněn.

Je jím diplomatický rozbor listiny z roku 1258. Analýza textu listiny, kterou provedl v souvislosti s její edicí v pátém svazku českého diplomatáře v sedmdesátých letech minulého století brněnský profesor Jindřich Šebánek, prokázala, že jde o falzum z první poloviny čtrnáctého století. Listina totiž není dochována v původní podobě, její text je v nejstarší verzi znám až z konfirmace římského krále, pozdějšího císaře Karla IV. z června roku 1351. Pergamenový, latinsky psaný originál listiny, opatřený Karlovou majestátní pečetí, je uložen ve Státním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli ve fondu Archiv města Jevíčka. Výše zmíněný diplomatický rozbor prokázal, že text listiny byl sestaven z několika starších, dílem dnes nedochovaných listin. Profesor Šebánek v něm rozlišil čtyři písařské ruce, čímž se text rozpadl do několika časových vrstev. Není pochyb, že část textu byla sepsána na základě původní listiny krále Přemysla Otakara II. ze srpna roku 1258, část podle nedochovaného privilegia téhož panovníka pro jevíčského fojta Albera, vzorem další části byla listina krále Václava II. z února roku 1291, a čtvrtou, poslední část textu se identifikovat nepodařilo.

Ještě Jaroslav Mackerle považoval tuto písemnost za „první pravou listinu o Jevíčku“. Podle jeho názoru však nešlo o zakládací listinu, ale o privilegium, v němž byla již existující městské lokalitě udělena práva města královského. Z pasáže, v níž je zmínka o tom, že „město Jevíčko bylo založeno od předchůdců krále Přemysla Otakara II.“ usoudil, že vzhledem k použitému plurálu „byli předchůdci nejméně dva“, což prý „ukazuje na krále Přemysla Otakara I. vládnoucího v letech 1197 až 1230“. Tuto pasáž pak spojil s jinou částí, v níž je zmínka, že „město bylo nadáno právy, jichž město Uničov, jinak Civitas Nova, požívá… Můžeme se tedy domnívati, že doba založení města Jevíčka spadá do časového úseku mezi rokem 1213, lépe 1223, protože obdrželo práva jaké město Uničov požívá, a rok 1230, kdy zemřel Přemysl Otakar I. Jistě nechybíme, položíme-li založení města Jevíčka k roku 1225“. Tento výklad je však třeba přehodnotit. Z původní listiny Přemysla Otakara II. z roku 1258 pochází pouze úvodní a závěrečná část. Výčet práv a výsad jevíčského fojta byl převzat z dnes nedochované listiny téhož vydavatele. Část o předchůdcích je však pozdější bez zjištěné předlohy, podobně jako část, v níž se hovoří o udělení uničovského městského práva. Posledně jmenovaná pasáž, stejně jako například ta o udělení mílového práva, placení cla až do vzdálenosti tří mil nebo o přičlenění třinácti okolních vsí k městskému vikpildu, byla převzata z listiny krále Václava II. z roku 1291. Ostatně ani v případě této písemnosti není zcela jisté, zda nejde o dobové falzum. Proto je třeba nejstarší dějiny města znovu důkladně přezkoumat. To je však úkol pro další bádání. Existence pravé, bohužel nedochované listiny z roku 1258, a v tom i oprávněnost letošních oslav sedmi set padesátiletého výročí, tím v žádném případě dotčena není.

Závěrem se oklikou vracíme k odpovědi na úvodní otázku, zda od vydání Popelkovy práce došlo v historickém poznání nejstarších dějin města k nějakému posunu. V čem spočívala odpověď ano bylo osvětleno výše. Druhá část odpovědi, která zněĺa ne, naráží na to, o čemž byla řeč v souvislosti s archeologií. Přestože archeologické bádání za posledních sto let hodně pokročilo, na svůj zásadní objev a přínos k poznání nejstarších dějin města teprve čeká.

JIŘÍ ŠMERAL, historik a univrzitní učitel FF UP v Olomouci