Dříve narození si možná vzpomenou, že v nemocnicích, kde sloužily sestry, se dobře uzdravovalo. Mladší a nejmladší generace pak neví nic. Jeptišky nebo také řeholní sestry jsou zvláštní osoby. Většinou nadšené, překvapující, plné zájmu o druhého a o život jako takový. Žijí v domech, kam vejít znamená setkat se s čímsi tajemným. „Uviděti na dveřích nápis klausura – uzavřeno, bázeň pocítiti,“ mohlo by být klidně heslo ve snáři. O řeholnicích by se dalo vyprávět. Co mne v posledních dnech z pokladnice bohatství řeholního, tedy zasvěceného života, zaujalo nejsilněji? Že máme jeptišky, které se zajímají o televizi, rozhlas, internet, počítače. Představte si řeholnice, které mají na svém pracovním stole poslední výkřik mikrotechnologií. Proč právě ony? Usilují tento mnohými zbožštěný virtuální svět polidštit, dát mu ducha, vrátit mu své místo jako prostředníka mezi živými lidmi a hlavně prezentovat krásu, ne tu lacinou, ale odlesk harmonie vesmíru, obraz Boha Tvůrce. Ještě se stále divíte? Říkají si paulínky. Stačí pak doplnit „cz“.

Petr Šabaka