Osm let studia na gymnáziu může dobře posloužit jako názorný příklad toho, jak moc se za tuto dobu změnil svět. Zatímco při nástupu do primy ze zdi nad katedrou na studenty ještě shlížel portrét prezidenta T. G. Masaryka, maturitní zkoušku skládal Jaroslav Petr v horkém červnu 1942, několik dnů po smrti zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

Jaroslav Petr se již od svého mládí zajímal o svět, o to, co se kolem něj děje. Tak jako mnoha mladým lidem té doby mu jako první učarovala letadla. Stavbě jejich modelů i svahovému létání na kluzácích se věnoval v rámci poličské místní skupiny Masarykovy letecké ligy. V pozdějších letech se k tomuto zájmu přidružilo divadlo. Tomu se věnoval již jako student ve školním divadelním souboru, pak následovalo navázání kontaktu s místními ochotníky. Mezi divadelníky poznal i svou pozdější manželku Květu, která mu byla životní láskou i oporou až do své smrti v roce 2005. Pohádku O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku nacvičili v létě roku 1942. Týden po premiéře, 28. srpna 1942 následovalo zatčení pardubickým Gestapem – Jaroslav Petr byl totiž v tu dobu již několik měsíců členem studentské odbojové organizace. Spolu s jedním ze svých kamarádů rozmnožoval na cyklostylu letáky, jejichž text vytvářel, většinou podle zpráv zahraničního rozhlasu, poličský učitel a bývalý ruský legionář Karel Krenner.

Za téměř tři roky svého věznění poznal Jaroslav Petr Malou pevnost v Terezíně i obě věznice v Drážďanech. Na jaře roku 1943 byl spolu s dalšími členy odbojové skupiny převezen do Litoměřic, kde byl Vrchním zemským soudem pro přípravu velezrady odsouzen ke třem a půl roku vězení. V září 1943 pak následoval přesun do pracovního tábora Griebo u městečka Coswig v Sasku – Anhaltsku.

Mezi vězni v táboře se poměrně rychle vytvořila skupina vzájemně si pomáhajících kamarádů. Jejich přátelství vydrželo až do konce války a dokázalo nejen pomoci překonat následky fyzického strádání, ale také dodat naději ve chvíli, kdy se již utrápené mysli nedostávalo sil. Přátelé Jaroslava Petra z tábora Griebo by se v běžném životě asi nikdy nesetkali – patřil k nim středoškolský profesor Josef Běhounek z Vysokého Mýta, učitel z Dobrušky Josef Pancíř, horník Klement Jelínek ze Želének u Duchova, dělník Svatoslav Kubín z Olomouce a spisovatel Petr Jilemnický, jehož posledním působištěm po nuceném odchodu ze Slovenska byla škola v Budislavi u Litomyšle. Těch kamarádů bylo víc a nebyli to jen Češi, je ale pravda, že tihle byli Jaroslavu Petrovi nejbližší a přátelství, započaté v táboře vydrželo po celý život.

Místa, na kterých vězni pracovali se střídala tak, jak se postupně měnily hospodářské priority útoky spojenců pozvolna drceného hitlerovského Německa. Koncem roku 1944 byla část vězňů přesunuta do upraveného tábora, ležícího za továrnou firmy Junkers ve čtvrti Dessau – Alten. Továrna, vyrábějící bombardovací a transportní letouny i letecké motory včetně prvních proudových byla častým cílem spojeneckých náletů. Vězni tak často trávili noci v protistřepinových krytech na okraji tábora. Při těžkém nočním náletu na město Dessau 7. března 1945 byly zapáleny i dřevěné baráky tábora, z nichž vězni s velkým štěstím zachránili holé životy. O tom, že se i uprostřed takového pekla člověk dokáže zachovat tak, jak by se zachovat měl, svědčí, že po útěku z hořícího areálu lágru vynesl Jaroslav Petr po naléhavé prosbě naříkající ženy z hořícího domu dvě německé děti. To vše ve vězeňské kazajce a s dřeváky na nohou!